Aktuální otázky pracovního a sociálního práva 2024

Posílení autonomie vůle je relativně jednoduché. Stačilo by změnit vybraná ko gentní ustanovení zákoníku práce na dispozitivní, 36 zrušit zákazy dané § 4a 37 a zároveň zrušit přestupky z ostatních zákonů, které vyplývají z jejich porušení.

Zachování úrovně ochrany zaměstnance by mělo dvě složky: 1. Motivování zaměstnavatele, aby nezneužíval své postavení. 2. Vytvoření podmínek pro snazší obranu zaměstnance.

Základem by bylo převzetí a přizpůsobení institutu zneužívajících ujednání podle § 1813 a § 1815 OZ. Ta ujednání, která by v rozporu s požadavkem poctivosti a ochra ny veřejného pořádku zakládala významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch zaměstnance, by byla označena jako zneužívající. Zneužívající povaha by se posoudila podle okolností i s ohledem na ostatní ujednání a pravou vůli stran. Ke zneužívajícímu ujednání by se nepřihlíželo, ledaže by se jich zaměstnanec dovolal. Zaměstnavatel by byl motivován ke slušnému jednání pomocí různých druhů odpovědnosti: 1) Subjektivní deliktní odpovědnost – zaměstnavatel by nahradil újmu zaměst nanci, která by byla způsobena zneužívajícím ujednáním. 2) Objektivní deliktní odpovědnost – zaměstnavatel by byl odpovědný za splnění povinností kladených zákoníkem práce. Tato odpovědnost by byla objektiv ní bez možnosti liberace. Zaměstnavatel a zaměstnanec by si mohli ujednat, že některá povinnost bude splněna jinak, než předpokládá zákoník práce. Zaměstnavatel by však odpovídal, že splněna opravdu bude. Pokud by zaměst nanci tímto porušením vznikla újma, byl by zaměstnavatel povinen ji nahradit. 3) Veřejnoprávní odpovědnost – jestliže existuje ústavně souladná 38 objektivní přestupková odpovědnost provozovatele vozidla (viz přestupek provozovate le vozidla podle § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích 39 ), pak není důvod, proč by zaměstnavatel nemohl mít podobnou odpovědnost za splnění povinností kladených zákoníkem práce. Pokud by v důsledku zne užívajícího ujednání došlo ke zranění nebo smrti zaměstnance, mohlo by se jednat dokonce o odpovědnost trestněprávní (která by už ovšem v souladu s § 13 odst. 2 trestního zákoníku 40 musela být subjektivní). Ústavní soud se v nálezu sp. zn. I. ÚS 1586/09 z 6. března 2012 zabýval pre ventivně-sankční funkcí, kterou by měla plnit náhrada nemajetkové újmy v penězích 36 Která ustanovení nechat a která změnit, by bylo předmětem hlubší analýzy. Je jasné, že všechna ustano vení by dispozitivní být nemohla. 37 Problém by byl, co udělat s § 4a odst. 3 zákoníku práce, ale to už by bylo na onom odhodlaném záko nodárci, který byl zmíněn v úvodu. 38 Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/16 z 16. května 2018. 39 Zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. 40 Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

32