Aktuální otázky práva autorského a práv průmyslových 2023

v případě plnění jednorázového. Zákon zde poměrně vágně uvádí, že by se ono rozum né očekávání uživatele mělo posoudit podle druhu a účelu digitálního obsahu, a s při hlédnutím k okolnostem při uzavření smlouvy a povaze závazku. Důvodová zpráva k tomu říká, že tato doba může být často dvouletá, dle objektivní doby pro oznámení vady při koupi, či dokonce i delší. Lze poznamenat, že taková doba značně překračuje délku trvání typického období předplatného Software as a Service (obyčejně jeden rok), na které se vztahuje povinnost poskytovat nezbytné aktualizace pouze po dobu trvání závazku. Další klíčovou oblastí novely je speciální úprava práv z vadného plnění. V přípa dě soustavného plnění poskytovatel odpovídá uživateli, že digitální obsah bez vad je po dobu trvání závazku. Směrnice v této souvislosti uvádí, že krátkodobé výpadky nemusí být považovány za vadu, jsou-li jen zanedbatelné a nevyskytují-li se opakovaně. Jedná-li se o jednorázové plnění, odpovídá poskytovatel za vady digitálního obsahu, které měl při zpřístupnění (tím není dotčena výše popsaná povinnost zabezpečit ak tualizace). Úprava dále přenáší důkazní břemeno na poskytovatele, který musí prokázat, že je digitální obsah poskytován bez vad, a to s odůvodněním, že poskytovatel má oproti uživateli, který v dané oblasti profesionálem není, jakožto odborník disponovat po třebnými znalostmi a vybavením (opět připomeňme, že ačkoliv směrnice tuto úpravu zakotvuje pro spotřebitelské smlouvy, tuzemská implementace ji rozšiřuje na závazky mezi veškerými subjekty). Poskytovatel má možnost zprostit se důkazního břemene, pokud prokáže, že vada digitálního obsahu má svou příčinu na straně uživatele, a to v podobě nevyhovujícího (např. nedostatečně kompatibilního) technického nebo programového vybavení nebo síťového připojení (zákonem souhrnně nazvaného „digitální prostředí uživatele“). To však lze pouze v případě, kdy byl uživatel na potřebu takového digitálního prostředí před uzavřením smlouvy jasně a srozumitelně upozorněn. Požadavek jasnosti a srozu mitelnosti přitom vychází primárně ze spotřebitelské judikatury Soudního dvora EU, která jej vykládá materiálně ve vztahu k průměrnému spotřebiteli. Nároky na poskyto vatele jsou tedy i zde poměrně vysoké. Do jisté míry je vyvažuje povinnost uživatele poskytnout nezbytnou součinnost v míře, kterou lze rozumně požadovat. Ta je však s ohledem na soukromí uživatele omezena jen na technicky dostupné prostředky, které jsou pro něj co nejméně rušivé (dle směrnice by mělo jít například o automaticky generovaná hlášení o incidentech). Vzdálený přístup do digitálního prostředí uživatele lze požadovat jen ve výjimečných případech, kdy po vyčerpání méně intruzivních prostředků již žádný jiný způsob po skytovateli nezbývá. Uživatel beneficium přenesení důkazního břemene ztrácí, odmít ne-li součinnost poskytnout, avšak i v tomto případě pouze tehdy, pokud byl o této povinnosti a o důsledcích jejího porušení jasně a srozumitelně poučen před uzavřením smlouvy. V takové situaci tedy bude prokázání vady na uživateli.

42