Aktuální otázky práva autorského a práv průmyslových 2023

z roku 1994 (coby součást smluvního systému WTO) ve svém článku čl. 22 a násl. nepožaduje zvláštní průmyslověprávní úpravu, přičemž stále platí, že v rámci Rady pro TRIPS se dosud nepodařilo dohodnout rozšíření ochrany zeměpisných označení, a to přes desetiletí trvající negociace. Zvláštní národní průmyslověprávní systém ochrany zeměpisných označení nezemě dělských výrobků existovala a existuje jen v několika státech EU, k nimž náleží i ČR. Česká národní úprava v zákoně č. 452/2001 Sb., o ochraně označení původu a země pisných označení (dále jen „ZOP“) je založena na průmyslověprávní ochraně zvláštním právem na označení, s širokým a neomezeným předmětem ochrany, jenž se vztahuje nejen na potravinářské a zemědělské výrobky, ale na také na jakékoliv jiné výrobky. Každopádně vnitrostátní systémy v EU, existují-li, nebyly ani nijak harmonizovány, neboť evropská komunitární regulace se doposud týkala pouze oblasti zeměpisných označení pro potraviny a zemědělské výrobky, a dále vína a lihoviny. Výsledkem byl stav, kdy se jednotlivé národní systémy ochrany samozřejmě nutně lišily v celé řadě otázek, od vymezení předmětu ochrany, přes podmínky získání ochrany a zápisného řízení, až po kontrolní a sankční mechanismus. Připomeňme, že evropská regulace byla doposud dvoukolejná a týkala se na jedné straně zeměpisných označení a označení původu pro potraviny a zemědělské výrob ky a na druhé straně zeměpisných označení a označení původu pro vína a lihovina. Oba systémy komunitární ochrany jsou koncepční podobné, kdy z obecnější ochrany zeměpisných označení a označení původu pro potraviny a zemědělské výrobky (naří zení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1151/2012 ze dne 21. listopadu 2012 o režimech jakosti zemědělských produktů a potravin) vychází i zvláštní předpisy pro ochranu zeměpisných označení pro vína a lihoviny. Za zásadní milník v komunitárním náhledu na evropskou regulaci v oblasti země pisných označení pro nezemědělské výrobky lze považovat rozhodnutí SDEU ve věci C-389/15 ze dne 25. 10. 2017. SDEU zde formuloval zásadu výlučné pravomoci EU ohledně uzavření Ženevského aktu (viz dále), potažmo Lisabonské dohody upravující zeměpisná označení a označení původu, jakožto součásti obecné výlučné pravomoci EU stran společné obchodní politiky, kam spadá i ochrana duševního vlastnictví (jejíž podmnožinou je ochrana zeměpisných označení). 152 Vycházejíc z výlučné pravomoci EU ve vztahu ke společné obchodní politice a tím též k oblasti duševního vlastnictví Evropská unie přistoupila k Ženevskému aktu Lisabonské dohody (dále jen „Ženevský akt“, vstup v platnost dne 26. 2. 2020), čímž byl umožněn mezinárodní zápis označení 152 SDEU vyšel z řady předchozích rozhodnutí a aktů, citujíc např. rozsudky ze dne 18. července 2013, Daiichi Sankyo a Sanofi-Aventis Deutschland, C-414/11, EU:C:2013:520, bod 51, jakož i ze dne 22. října 2013, Komise v. Rada, C-137/12, EU:C:2013:675, bod 57, a posudek 3/15 (Marrákešská smlouva o usnadnění přístupu k publikovaným dílům), ze dne 14. února 2017, EU:C:2017:114, bod 61; dále pak též posudek 2/15 (Dohoda o volném obchodu se Singapurem), ze dne 16. května 2017, EU:C:2017:376, bod 112 a posudek 2/15 (Dohoda o volném obchodu se Singapurem), ze dne 16. května 2017, EU:C:2017:376, body 116, 121, 122, 125 a 127

65