CYIL vol. 14 (2023)

CYIL 14 (2023)

TELEMEDICINE IN THE CZECH REPUBLIC AND THE CONVENTION …

TELEMEDICINE IN THE CZECH REPUBLIC AND THE CONVENTION ON HUMAN RIGHTS AND BIOMEDICINE Petr Šustek 1

Abstract: In recent years, telemedicine has been increasingly discussed in the professional discourse on health care. Yet there remain many unanswered critical questions including its definition and classification, legal liability for malpractice, or the application of concepts such as the standard of care or informed consent. In the Czech Republic, telemedicine has only recently started to be introduced into law, with only a limited scope of telemedical services being legally safe to perform for providers that do not have the patient in their “physical” care. The approach to telemedicine varies among jurisdictions, from very permissive Sweden to rather conservative stance to the standard of care took by, for example, some of the professional associations in the USA. In this paper, we analyse four articles of the Convention on Human Rights and Biomedicine that apply directly to the practice of telemedicine, setting broad rules for the equitable access to health care, standard of care, informed consent, and compensation for harm. In order to improve – or at least preserve – the equitable accessibility of quality health care, it is necessary to allow reasonable modifications of the standard of care so that in the assessment of permissibility of the use of telemedicine in particular cases, certain disadvantages of telemedicine might be outweighed by its benefits. Patients need to be informed about the remote nature of proposed medical services when this information is able to rationally alter their decision regarding their informed consent. There is no need to alter the system of legal liability for medical malpractice in telemedicine, its current principles being sufficient to enable patients achieve fair compensation. Resumé: Telemedicína se stává intenzivně diskutovanou součástí odborného diskursu ve zdravotnictví. Stále nicméně zůstává nezodpovězena řada klíčových otázek včetně její samotné definice a klasifikace, právní odpovědnosti, standardu náležité odborné úrovně nebo informovaného souhlasu. V České republice začala být telemedicína teprve nedávno reflektována objektivním právem, a to s omezeným rozsahem služeb, jež mohou právně bez pečným způsobem provádět poskytovatelé zdravotních služeb, kteří nemají pacienta ve „fy zické“ péči. Přístup k telemedicíně se liší mezi různými jurisdikcemi, od velmi permisivního Švédska po spíše konzervativní přístup ke standardu náležité odborné úrovně zastávaný např. některými odbornými společnostmi v USA. V tomto textu analyzujeme čtyři člán ky Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, které se přímo dotýkají praxe telemedicíny a stanovují široká pravidla pro rovnou dostupnost zdravotní péče, profesní standardy, infor movaný souhlas a poskytování náhrady za způsobenou újmu. Za účelem rozšíření – nebo alespoň zachování – dostupnosti zdravotní péče je důležité, aby bylo možné rozumně mo difikovat standard péče na náležité odborné úrovni, což při hodnocení přípustnosti použití telemedicíny v konkrétních případech umožní vyvážit určité nedostatky telemedicíny jejími benefity. Pacienti mají být informováni o distanční povaze navrhovaného postupu, pokud je tato informace racionálně způsobilá změnit jejich rozhodnutí o udělení informovaného

1 This paper was written with the support of the Charles University UNCE/HUM/011 “Human Rights Research Centre”.

347