DESET LET ZA ČÍNSKOU ZDÍ

kávaní, pokličku zdvihl a hle. Jeden červený ďáblík zmizel. Počal tedy hledat u. kolem stojících diváků, hledal a hledal, obešel celým kruhem, až našel ko– nečně červeného ďáblíka v zapnuté blůzé jednoho ně­ meckého vojáka, který stál vedle mne. Nález vyvolal všeobecné veselí. Bylo to jaksi symbolické: ten asij– ský zloduch .choval své čtyři ďáblíky pod pokličkou: na ruské zemi, ale jeden se ztratil a přeskočil k Něm­ cům. Po představení jsem hovořil s Cíňany, kteří znali rusky. Jeden se mi vychvaloval, jak je ta Cína veliká. Na zemi udělal dva čtverce, ten malý jest Rusko, ten velký Cína. Rusko prý postavilo do války 8 milionů vojáků, Cína jich může postaviti 40 milionů. Tak se mi tedy po prvé představili Cíňané. Byli dva, mocných postav, snědých nabubřelých tváří, z nichž. zářila malá, šikmá, jakoby mastná očka, oděni byli v modré bluzy. Byli to Seveřané, značně odlišní od mých zdejších Cíňanů z jihu. Když mluvili mezi se– bou, tu jsem po prvé slyšel záhadnou čínštinu, jedno– hláskovou úsečnou řeč, proplétanou četnými hrdel– nými tóny a hláskami. Pengtsch 1934 listopad. LOUČENÍ S VLASTÍ Nuže dojel jsem šťastně po 40denní plavbě do Cíny, do velkého přístavu Šang-hai. Již přes měsíc jsem na· místě, cele zabrán do studií. Jsem šťasten a spokojen, ba nikdy jsem nebyl dosud tak šťasten, jako zde, ač­ koliv tak daleko a v naprosté cizině. Neboť přináším Pánu Bohu oběť všeho, co člověk zde obětovat může, statky, příbuzné, vlast, přátele, pohodlí a jest mou největší útěchou, že to vše obětuji za sté,ltky, které nejsou z tohoto světa a za spásu ubohých pohanů. Spojte se se mnou v modlitbách a děkujte Pánu Bohu za mé vznešené povolání. ' · 9. t. m. byla tomu dvě léta, co jsem se rozloučil. Pamatuji si ještě; bylo to v neděli. Pošmurný pod– zimní den, blátivo. Byl jsem na deyáté a potom před polednem šel jsem na hřbitov, dát poslední s Bohem drahým rodičům. Na jejich hrobě utrhl jsem si vět­ vičku z jilmu, kterou mám nyní zde stále před sebou, 10