DŮKAZNÍ PROSTŘEDKY A JEJICH PŘÍPUSTNOST ZEJMÉNA SE ZAMĚŘENÍM NA KAMEROVÉ SLEDOVÁNÍ / Jakub Morávek (ed.)

důkaz jako nepřípustný neprovede. Dovodil tak, že zvukový záznam hlasu při rozho- voru osob patří mezi projevy osobní povahy a proto osoba musí k pořízení takového záznamu dát svolení. Tento názor Nejvyšší soud zastával bezmála 10 let. K určitému vývoji došlo až v reakci na nález Ústavního soudu, který ve svém nále- zu publikovaném v v září roku 2006 6 uvedl, že rozdíl mezi zákonnou licencí pro úřed- ní účely 7 , která nahrazuje příslušné svolení dotčené fyzické osoby a mezi přípustností důkazu, jehož použití se neopírá o žádnou zákonnou úpravu a může být proto použit zásadně jen se svolením zúčastněné fyzické osoby. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že přestože byl zvukový záznam pořízen v rozporu se zákonem, lze tento důkaz provést, ale jen se svolením dotčené osoby. 8 Posun od svolení k pořízení záznamu ke svolení k provedení takového důkazu má však dopad pouze v právní teorii, ale v praxi takový posun nebyl příliš znatelný. Dalším krokem ve vývoji judikatury by se mohlo jevit rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 2010 9 , kde dovodil, že zvukový záznam zachycující projevy, ke kterým dochází při výkonu povolání či obchodní činnosti nelze považovat za zaznamenání projevu osobní povahy, a soud proto takový důkaz může s ohledem na individuální okolnosti daného případu připustit. Přestože by se mohlo zdát, že toto a pár dalších rozhodnutí následující tento názor jsou předzvěstí rozhodování dalších let, byla všech- na tato rozhodnutí záhy označena za vybočení z jinak do té doby ustálené judikatury, a to ačkoliv obdobný názor zastával v té době Ústavní soud 10 , který již o rok dříve dovozoval, že činnost člověka, která má být svou povahou činností pracovní nespadá do soukromé sféry jedince a proto se na tuto činnost ochrana před neoprávněnými zásahy do soukromí nevztahuje. Přelomovým rozhodnutím Ústavního soudu byl až jeho nález z konce roku 2014 11 , ve kterém dospěl k zcela jinému závěru. Upozornil na to, že střet zájmu na ochranu osobnosti toho, jehož projev je bez jeho souhlasu zachycován, se zájmem na ochranu toho, kdo tento projev zachycuje, je třeba zvažovat v každém jednotlivém případě. 6 Nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 191/05 (dostupné online: http://nalus.usoud. cz/Search/GetText.aspx?sz=1-191-05; cit. 5. 1. 2020). 7 Za projev úřední licence pak Ústavní soud v uvedeném nálezu považuje případy, které výslovně upravuje zákon tedy např. záznam telekomunikačního provozu v trestním řízení. 8 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 4172/2007 (dostupné online: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/B9C78D01A35AFD0AC1257A4E- 00659E2D?openDocument&Highlight=0; cit. 5. 1. 2020). 9 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3717/2008 (dostupný online: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/AC7FD5A28536A013C1257A4E- 00691B48?openDocument&Highlight=0; cit. 5. 1. 2020). 10 Nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 452/09 (dostupný online: https://nalus.usoud. cz/Search/ResultDetail.aspx?id=61885&pos=1&cnt=1&typ=result; cit. 5. 1. 2020). 11 Nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14 (dostupný online: https://www. usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/II._US_1774_14_an.pdf; cit. 5. 1. 2020).

78