MEZINÁRODNÍ SOUDNICTVÍ: NOVÉ ÚKOLY A VÝZVY

Česká společnost pro mezinárodní právo Czech Society of International Law

Mezinárodní soudnictví : nové úkoly a výzvy

Pavel Šturma, Zuzana Trávníčková (eds.)

Praha 2025

Česká společnost pro mezinárodní právo Czech Society of International Law

Electronic facsimile of the printed book issued under ISBN 978-80-87488-62-1 This e-book may not be re-digitised and/or made available by any means other than by reference to this e-book.

CC BY-NC-ND 4.0 DEED Attribution-NonCommercial-NoDerivatives 4.0 International

Česká společnost pro mezinárodní právo

MEZINÁRODNÍ SOUDNICTVÍ:

NOVÉ ÚKOLY A VÝZVY

Pavel Šturma Zuzana Trávníčková (eds.)

ČESKÁ SPOLEČNOST PRO MEZINÁRODNÍ PRÁVO CZECH SOCIETY OF INTERNATIONAL LAW

Praha 2025

Editoři: Prof. JUDr. Pavel Šturma, DrSc. JUDr. Ing. Zuzana Trávníčková, Ph.D. Recenzenti: Prof. JUDr. Vladimír Balaš, CSc. Prof. JUDr. Marek Šmid, PhD.

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA Č R

Mezinárodní soudnictví: nové úkoly a výzvy / Pavel Šturma, Zuzana Trávní č ková (eds.). – Praha : Č es ká spole č nost pro mezinárodní právo, 2025. – 180 stran Č áste č n ě slovenský text, anglické resumé Vydáno v nakladatelství Eva Rozkotová. – Obsahuje bibliogra fi e a bibliogra fi cké odkazy

ISBN 978-80-87488-62-1 (Eva Rozkotová ; brožováno)

* 341.645 * 341.64 * 347.951 * (048.8:082) – Mezinárodní soudní dv ů r – Mezinárodní trestní soud – mezinárodní soudy – mezinárodní soudnictví – soudní rozhodnutí a stanoviska – kolektivní monogra fi e

341 – Mezinárodní právo [16]

© Česká společnost pro mezinárodní právo, Praha 2025

Česká společnost pro mezinárodní právo v nakladatelství Eva Rozkotová, v rámci mezinárodního publikačního projektu

ISBN 978-80-87488-62-1

OBSAH

O AUTORECH PŘEDMLUVA

5 8 9

ÚVOD

KAPITOLA 1 15 Závazky erga omnes (partes) v judikatuře Mezinárodního soudního dvora 15 Pavel Šturma 29 Činnost Mezinárodního tribunálu pro mořské právo ve vybrané judikatuře 29 Jan Ondřej KAPITOLA 2

KAPITOLA 3

42

Vyvodenie zodpovednosti Ruskej federácie za medzinárodné zločiny spáchané na Ukrajine: prax Medzinárodného súdneho Dvora

42

Liudmyla Golovko

KAPITOLA 4

57 57

Okupácia v judikatúre Medzinárodného súdneho dvora

Katarína Šmigová

KAPITOLA 5

71

Příspěvek Mezinárodního soudního dvora k porozumění mezinárodním sankcím

71

Zuzana Trávníčková

KAPITOLA 6

89

Význam rozsudkov Medzinárodného trestného súdu vo veciach Ongwen a Al Hassan

89

Lukáš Mareček

KAPITOLA 7

108

Imunity predstaviteľov štátov vo svetle zatykačov Medzinárodného trestného súdu

108

Marek Janček

3

KAPITOLA 8

124

Právna analýza žiadosti prokurátora Medzinárodného trestného súdu o vydanie zatýkacích rozkazov v situácii v Palestíne

124

Zuzana Žitná

KAPITOLA 9

139

Spolupráca Slovenskej republiky s Medzinárodným trestným súdom v kontexte Ľubľansko-Haagskeho dohovoru

139

Daniel Bednár

KAPITOLA 10

153 153

Univerzálna jurisdikcia vo svetle vojny na Ukrajine

Peter Matuška, Nikolas Sabján

ZÁVĚR

169

SUMMARY

174

4

O AUTORECH

JUDr. Daniel Bednár, PhD. , pôsobil dlhodobo v oblasti práva na Ministerstve obrany Slovenskej republiky. Bol podpredsedom Slovenského výboru pre medzinárod né humanitárne právo. V súčasnosti pedagogicky pôsobí na katedre medzinárodné ho a európskeho práva Právnickej fakulty Trnavskej univerzity v Trnave. V minulosti pôsobil aj na katedre medzinárodného práva a medzinárodných vzťahov Právnickej fakulty Univerzity Komenského v Bratislave. Odborne sa zameriava na problemati ku medzinárodného humanitárneho práva, medzinárodného trestného práva, práva medzinárodnej bezpečnosti a medzinárodného zmluvného práva. Je aktívnym čle nom Slovenskej spoločnosti pre medzinárodné právo pri Slovenskej akadémii vied a International Society of Military Law and Law of War so sídlom v Bruseli. doc. Mgr. Liudmyla Golovko, PhD. je od apríla 2022 docentkou Katedry medziná rodného práva a medzinárodných vzťahov Právnickej fakulty Univerzity Komenského v Bratislave. Vyučuje predmety Medzinárodné právo verejné I a II a Medzinárodné právo životného prostredia v slovenskom a anglickom jazyku. Pravidelne sa zúčast ňuje vedeckých konferencii a publikuje v zborníkoch z konferencií doma a v zahra ničí. Je členom riešiteľských tímov viacerých projektov vrátane VEGA 1/0713/23 „Medzinárodná ochrana environmentálnych práv – quo vadis?“ a APVV-23-0509 „Paradigmatická zmena v chápaní vojny a ozbrojených konfliktov z teologicko-histo rickej a právnej perspektívy“. Mgr. Marek Janček absolvoval medziodborový študijný program Právo a ekonó mia na Právnickej fakulte Univerzity Komenského a Národohospodárskej fakulte Ekonomickej univerzity v Bratislave. Počas štúdia pracoval v medzinárodnej advo kátskej kancelárii White & Case s.r.o. a absolvoval stáže v kancelárii Národnej rady Slovenskej republiky, na Okresnom súde Bratislava I, na Ministerstve zahraničných vecí a európskych záležitostí a v programe Infosecurity.sk organizácie Adapt Institute. Zároveň absolvoval zahraničné pobyty v rámci programu Erasmus+ na University of Vienna a Autonomous University of Barcelona. V súčasnosti pôsobí na Ministerstve hospodárstva Slovenskej republiky na odbore medzinárodných vzťahov v energetike a ako externý doktorand na Katedre medzinárodného práva a medzinárodných vzťa hov Právnickej fakulty Univerzity Komenského. JUDr. Lukáš Mareček, PhD. je odborným asistentom na Katedre medzinárod ného práva a medzinárodných vzťahov Právnickej fakulty Univerzity Komenského v Bratislave. V rámci vedeckovýskumnej činnosti sa venuje predovšetkým otázkam medzinárodného trestného práva. Je členom Slovenskej spoločnosti pre medzinárodné právo pri SAV a právnym poradcom mimovládnej organizácie Platform for Peace and Humanity zameranej na ochranu práv obetí vojnových zločinov.

5

JUDr. Peter Matuška, PhD., LL.M je právnikom na Ministerstve Financií Slovenskej republiky. V minulosti pôsobil ako expert na zasadnutiach Svetovej banky a OSN pre reformu UNCITRAL a ICSID Rules, venoval sa zastupovaniu Slovenska na expertných rokovaniach v Bruseli, či negociácii medzinárodných zmlúv o ochrane Investec. Tituly JUDr. a PhD. získal štúdiom na Univerzite Komenského v Bratislave, svoje vzdelanie však dopĺňal neustále aj v zahraničí, napríklad na Harvardovej univerzi te, Kolumbijskej univerzite v New Yorku, Helsinskej univerzite alebo UEA v Anglicku. postgraduálne štúdium absolvoval na univerzite v Leiden v programe Advanced LLM so špecializáciou na International Dispute Settlement. Je držiteľom ceny Karola Planka za rok 2021. Prof. JUDr. Jan Ondřej, DSc. , absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (1983). V roce 2002 byl jmenován docentem pro obor mezinárodní právo na Univerzitě Karlově. Od roku 2001 působil na Soukromé vysoké škole ekonomic kých studií, Od roku 2018 působí na vysoké škole Ambis, a. s. v Praze. Současně půso bí také na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V roce 2007 mu byl Akademií věd České republiky udělen titul Doktor sociálních a humanitních věd (DSc.). V roce 2019 byl jmenován profesorem (prof.). Ve své odborné činnosti se zaměřuje zejména na problematiku právních režimů mezinárodních prostorů, práva mezinárodní bez pečnosti a odzbrojení a na mezinárodní humanitární právo. Mgr. Nikolas Sabján, PhD., LL.M je odborným asistentom na Právnickej fakul te Univerzity Komenského v Bratislave a zamestnancom v Kancelárii zástupcu SR pred súdmi EÚ na Ministerstve spravodlivosti SR. V minulosti pôsobil ako právnik v Slovenskom národnom stredisku pre ľudské práva, kde sa venoval antidiskriminačné mu právu. Magisterské štúdium ukončil na Právnickej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave a titul LL.M získal na Leiden University, so špecializáciou na medziná rodné právo verejné. Doktorandské štúdium ukončil na Právnickej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave. Počas štúdia absolvoval niekoľko zahraničných študijných po bytov, napríklad na University of Iceland v Reykavíku a na Universität Wien vo Viedni. Pravidelne sa zúčastňuje vedeckých konferencií a publikuje v konferenčných zborníkoch doma i v zahraničí. Bol a je členom riešiteľských kolektívov viacerých projektov. doc. JUDr. Katarína Šmigová, PhD., LL.M. je docentkou medzinárodného práva na Ústave medzinárodného a európskeho práva Fakulty práva Paneurópskej vysokej školy, na ktorej zároveň pôsobí ako dekanka. Svoj vedecký výskum zameriava na tie ob lasti medzinárodného práva, v ktorých sa analyzuje postavenie jednotlivca, t. j. najmä na oblasť medzinárodného trestného práva (LL.M v medzinárodnom trestnom práve, 2008, University of Sussex), oblasť medzinárodného práva základných ľudských práv (Diplôme Medzinárodného inštitútu ľudských práv v Štrasburgu, 2010) a oblasť me dzinárodného humanitárneho práva (kurzy medzinárodného humanitárneho práva pre

6

vysokoškolských pedagógov organizované Medzinárodným výborom Červeného kríža, 2006, Ženeva). V roku 2016 absolvovala tiež výskumný pobyt v Centre pre štúdie a výskum Haagskej akadémie medzinárodného práva. Je členkou Medzinárodnej vy šetrovacej komisie, Bern, Americkej spoločnosti pre medzinárodné právo, slovenskej pobočky ILA (Asociácia medzinárodného práva), výkonného výboru Slovenskej spo ločnosti pre medzinárodné právo pri Slovenskej akadémii vied, Stredoeurópskej siete profesorov (Central European Professors´ Network) a ad hoc sudca Európskeho súdu pre ľudské práva. Je členkou redakčných rád niekoľkých domácich a zahraničných ve deckých časopisov, absolvovala viacero zahraničných prednáškových pobytov (napr. Česká republika, Rakúsko, Taliansko, Brazília, Austrália a i.), je autorkou alebo spolu autorkou publikácií zameraných na medzinárodné verejné právo. Prof. JUDr. Pavel Šturma, DrSc. , je profesorem mezinárodního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy a koordinátorem Výzkumného centra pro lidská práva. Je také vedoucím vědeckým pracovníkem v Ústavu práva Akademie věd ČR. Vystudoval práva na Univerzitě Karlově (JUDr., 1985), filozofii a ekonomii (Mgr., 1992) a studo val také na Institut des Hautes Études Internationales (Université Paris 2 Panthéon Assas). Před nástupem do pedagogického sboru Právnické fakulty působil jako pra covník Úřadu OSN ve Vídni a vědecký pracovník v Ústavu státu a práva AV ČR. Byl členem a bývalým předsedou Komise OSN pro mezinárodní právo (2012–2022). Je členem české národní skupiny při Stálém rozhodčím soudu a soudcem ad hoc Evropského soudu pro lidská práva. Je rovněž členem Institut de Droit International a české pobočky ILA. Působí také jako předseda České společnosti pro mezinárodní právo a šéfredaktor Czech Yearbook of Public and Private International Law. Je auto rem nebo spoluautorem 21 knih a více než 220 článků a studií z mezinárodního práva. JUDr. Ing. Zuzana Trávníčková, Ph.D. vystudovala mezinárodní politické vztahy na Vysoké škole ekonomické v Praze a právo na Karlově univerzitě v Praze. Působí ve Středisku mezinárodních vztahů Jana Masaryka Fakulty mezinárodních vztahů VŠE, kde přednáší mezinárodní právo veřejné, diplomatické a konzulární právo, me zinárodní ekonomické právo. Dlouhodobě se odborně zajímá o mezinárodní ochranu lidských práv a o problematiku mezinárodních sankcí, jejich ukládání, implementaci a přezkum. Mgr. Zuzana Žitná pracuje na Ministerstvu zahraničních věcí Slovenské republiky jako právní poradkyně na Stálém zastoupení Slovenské republiky při Evropské unii, dříve na Velvyslanectví Slovenské republiky v Haagu a Londýně a také na Odboru práva EU a Mezinárodněprávním odboru Ministerstva zahraničních věcí a evropských záležitostí Slovenské republiky.

7

PŘEDMLUVA

Fungování mezinárodních soudů je předmětem stabilního a setrvalého zájmu mezi národněprávní vědy. Česká společnost pro mezinárodní právo mu věnovala význam nou pozornost v roce 2022, kdy byla v návaznosti na 14. mezinárodněprávní sym posium v Třešti vydána kolektivní monografie Soudy a soudci v mezinárodním právu. Jednotlivé kapitoly se zaměřovaly zejména na otázky výběru, nominací a voleb soudců mezinárodních soudů. Cílem této publikace je naopak rozhodovací činnost mezinárodních soudů a tribu nálů. Autoři se soustředili na praxi Mezinárodního soudního dvora, Mezinárodního tribunálu pro mořské právo a Mezinárodního trestního soudu. V celkem 10 kapitolách se 11 autorů z České republiky, Slovenska a Ukrajiny zabývá teoretickými a praktický mi otázkami judikatury mezinárodních soudů s cílem ukázat, jak tyto soudní orgány přispívají k výkladu a rozvoji mezinárodního práva. Česká společnost pro mezinárodní práva tak pokračuje v naplňování své úlohy, kte rou je podpora výzkumu a šíření znalostí o aktuálním vývoji mezinárodního práva.

V Praze, srpen 2025

Prof. JUDr. Pavel Šturma, DrSc. JUDr. Ing. Zuzana Trávníčková, Ph.D. (editoři)

8

ÚVOD Rozhodovací činnost mezinárodních soudů, na kterou se zaměřuje tato monografie, přispívá v prvé řadě k tomu, abychom rozuměli konkrétním institutům mezinárod ního práva a tomu, jak jsou pravidla mezinárodního práva aplikována v konkrétních situacích. Současně napomáhá k pochopení obecných principů fungování mezinárod ního řádu. V této kolektivní monografii jde přitom nejen o rozhodovací, ale zejména též o in terpretativní funkci mezinárodních soudů. Soudní rozhodnutí jsou totiž také podpůr ným prostředkem k určování právních pravidel ve smyslu článku 38 odst. 1(d) Statutu Mezinárodního soudního dvora. Jinak řečeno, cílem knihy není ukázat jen, jak mezi národní soudy rozhodovaly konkrétní spory mezi státy, případně o obvinění ze zločinů podle mezinárodního práva (u Mezinárodního trestního soudu), ale jak svými rozsud ky a posudky přispěly a přispívají k nalézání a výkladu pravidel mezinárodního práva. Cílem první kapitoly, kterou zpracoval Pavel Šturma, je prozkoumat a zhodnotit trendy v judikatuře Mezinárodního soudního dvora, které se týkají výkladu a aplika ce té části multilaterálních závazků, které jsou určené všem členům mezinárodního společenství států (závazky erga omnes ), nebo všem státům, smluvním stranám urči tých mnohostranných smluv, které chrání společné zájmy (závazky erga omnes partes ). Jedná se o sice kvantitativně nepříliš četné závazky, které však mají zásadní význam pro charakter moderního obecného mezinárodního práva. Vedle závazků z obyčejových norem (především kogentní povahy) sem patří také některé mnohostranné smluvní režimy, zejména v oblasti lidských práv a mezinárodního práva životního prostředí. Tradiční model judiciálního řešení sporů, který dlouho vyhovoval a stále funguje pro velkou část sporů rozhodovaných MSD, je založen na tom, že velká část mezinárod ních závazků má bilaterální povahu. V případě jejich porušení jedním státem vzniká konkrétní, individuální újma druhému státu. Inovativní prvky, které MSD postupně a pod vlivem kodifikace mezinárodního práva v Komisi pro mezinárodní právo při jímá, navazují na uznání odlišností, které vyplývají ze závazků erga omnes (partes). V těchto případech sama protiprávnost (porušení závazku) zakládá odpovědnost po rušitele a možnost každého státu (bez vlastní újmy) vznést odpovědnostní nárok po dle článku 48 ARSIWA. Každý takový stát může požadovat zastavení (pokračujícího) protiprávního chování a případně reparace pro přímo poškozený stát nebo beneficiáře porušeného závazku. Ve druhé kapitole se Jan Ondřej zaměřuje na vymezení Mezinárodního tribunálu pro mořské právo jako specializovaného mezinárodního soudu. Kapitola je věnová na řízením, které jsou vedeny před Tribunálem a hlavním cílem je rozbor vybraných případů, které Mezinárodní Tribunál pro mořské právo řešil. Většina případů, kte ré Tribunál doposud řešil se týká předběžných opatření a neprodlenému propuštění

9

plavidla a posádky. Právě rozboru případů, které se týkají neprodleného propuštění posádky je kapitola zejména věnována. V daných případech Tribunál vykládá příslušná ustanovení Úmluvy OSN o mořském právu. V kapitole jsou zahrnuty i případy, které nebyly jednoznačně přijaty soudci Mezinárodního tribunálu pro mořské právo a jsou v tomto směru sporné. Za významný je možné považovat první případ, který řešila Komora pro spory týkající se mořského dna. Jedná se o poradní posudek, který nere agoval na konkrétní případ, Komora se naopak vyslovila obecně k výkladu některých ustanovení Úmluvy OSN o mořském právu zejména ve vztahu k ochraně mořského prostředí. Třetí kapitolu zpracovala Liudmyla Golovko a hodnotí v ní roli, kterou sehrává Mezinárodní soudní dvůr v probíhajících sporech mezi Ukrajinou a Ruskou federací. Autorka analyzuje rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora ze dne 31. ledna 2024 o uplatňování Mezinárodní úmluvy o potlačování financování terorismu a Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace ve sporu Ukrajina proti Ruské federaci. Ukrajina měla omezené možnosti při výběru úmluv, jejichž porušení by moh la uplatnit u Mezinárodního soudního dvora, neboť Ruská federace neuznává jurisdik ci mezinárodních soudů, což se odráží v článku 79 její ústavy. Ukrajina si proto vybrala výše uvedené úmluvy. Cílem kapitoly je především odpovědět na otázku, zda podání žaloby k MSD může být účinným prostředkem ochrany Ukrajiny před porušením je jích práv v důsledku ruské agrese. MSD již ustanovení dotčených úmluv vyložil v roz sudku z roku 2021 (Katar proti Spojeným arabským emirátům) a ve věci Ahmadou Sadio Diallo z roku 2010 (Guinejská republika proti Demokratické republice Kongo). Je však třeba zdůraznit, že se jedná o první rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora ve věci samé týkající se porušení výše uvedených úmluv, což činí analýzu rozhodnutí soudu relevantní a je na místě se jí zabývat, protože tento rozsudek MSD může ovlivnit rozhodování zemí o tom, zda bude v budoucnu výhodné obrátit se na MSD v případě porušení dotčených úmluv. Katarína Šmigová se ve čtvrté kapitole věnuje problematice okupace v judikatuře Mezinárodního soudního dvora. Zaměřuje se na analýzu vybraných případů a porad ních stanovisek Mezinárodního soudního dvora k okupaci, neboť jde o jednu z oblastí, kde tento mezinárodní soudní orgán hraje významnou roli. Právní institut okupace označuje dočasnou kontrolu území jednoho státu ozbrojenými silami jiného státu, aniž by okupační mocnost získala svrchovanost, přičemž tato situace je upravena normami mezinárodního práva, zejména Haagskými úmluvami (1907) a Ženevskými úmluvami (1949), k jejichž výkladu Mezinárodní soudní dvůr svou judikaturou významně při spívá a ovlivňuje tak vývoj práva i v této oblasti. Cílem kapitoly je ukázat, jak na jedné straně rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora přispívají k právní jistotě v otáz kách okupace a jak na druhé straně formují vývoj mezinárodního práva v této oblasti.

10

Zuzana Trávníčková se v páté kapitole rozhodla nahlédnout na vybrané texty roz hodnutí Mezinárodního soudního dvora nezvyklou optikou, kterou nabízí moderní obor korpusové lingvistiky. Cílem páté kapitoly je zjistit, jak Mezinárodní soudní dvůr a strany v řízeních pracují s pojmem „sankce“ a s dalšími souvisejícími výrazy, jako jsou „donucovací opatření“ nebo „omezující opatření“. Autorka se zaměřuje na to, jak často a v jakém významu se tyto výrazy vyskytují v rozhodnutích MSD, přičemž využívá metody korpusové lingvistiky a nástroje pro textovou analýzu. V šesté kapitole Lukáš Mareček otevírá druhou část této monografie, věnovanou otázkám mezinárodního trestního soudnictví. Zaměřuje se na rozsudky Mezinárodního trestního soudu (ICC) v případech Ongwen a Al Hassan, které jsou průlomové pro de finici a stíhání genderových zločinů v mezinárodním právu. Případ Ongwen definoval nucené manželství jako zločin proti lidskosti v podobě jiného nelidského činu, který se liší od sexuálních zločinů, jako je znásilnění nebo sexuální otroctví. Tento trestný čin zdůrazňuje genderovou újmu způsobenou vnucováním společenských očekávání oběti bez ohledu na její vůli. Případ Al Hassan se zaměřil na pronásledování na základě rodu, což je poprvé v historii, kdy byl tento trestný čin definován v Římském statutu Mezinárodního trestního soudu. Soudní senát však dospěl k závěru, že byla prokázána pouze náboženská motivace pronásledování, což bylo v odvolání napadeno obžalobou, pro kterou je genderový aspekt trestných činů ústřední součástí obžaloby. Tyto případy zdůrazňují význam rozlišování mezi sexuálními a genderovými trest nými činy, což umožňuje přesnější stíhání činů porušujících lidská práva na základě pohlaví. Diskuse rovněž upozorňuje na nedostatky slovenského a českého překladu Římského statutu, které nepřesně překládají pojem „gender“ jako „pohlaví“, což ztěžu je správné pochopení pojmu gender v mezinárodním právu. Tyto rozsudky přispívají k rozvoji mezinárodního trestního soudnictví a objasňují klíčové otázky související s diskriminací a pronásledováním na základě pohlaví. Autor sedmé kapitoly, Marek Janček, se věnuje legalitě zatykačů vydaných Mezi národním trestním soudem. Nabízí právní analýzu legality zatykačů Mezinárodního trestního soudu vůči představitelům států, které nejsou smluvními stranami Římského statutu, a kteří požívají imunity podle mezinárodního práva. Téma vyvolalo vášnivé diskuse mezi právníky zejména po vydání zatykačů na představitele Ruské federace a Izraele za údajné zločiny podle mezinárodního práva. Sedmá kapitola je rozdělena do čtyř částí. V první části autor objasňuje rozdíl mezi personální a funkční imunitou státních představitelů. Druhá a třetí část se zaměřují na vysvětlení dvou rovin, v nichž je třeba analyzovat soulad či nesoulad zatykačů Mezinárodního trestního soudu s imu nitami podle mezinárodního práva. První rovina se týká tzv. horizontálního vztahu mezi státy při výkonu zatykačů, zatímco druhá se zabývá tzv. vertikálním vztahem mezi Mezinárodním trestním soudem a státy. V této souvislosti jsou analyzována jednotli vá rozhodnutí, v nichž přípravné komory a odvolací senát Mezinárodního trestního

11

soudu řešily otázku mezinárodněprávních imunit. Ve čtvrté části kapitoly je kritic ky hodnocen názor odvolacího senátu, který konstatoval neexistenci imunit státních představitelů vůči mezinárodnímu soudu podle mezinárodního obyčejového práva. Zároveň je Mezinárodní trestní soud porovnáván s jinými mezinárodními soudy a tri bunály z minulosti, přičemž je snaha přiblížit důsledky vyplývající z jeho charakteru jako mezinárodní organizace. Závěr kapitoly se věnuje praktickým dopadům zatykačů na jejich adresáty, zejména v souvislosti s omezením možnosti cestování do zahraničí, a také postojům jednotlivých států k této otázce. Osmá kapitola, kterou zpracovala Zuzana Žitná, analyzuje žádosti prokuráto ra Mezinárodního trestního soudu o vydání zatykačů v situaci v Palestině. Návrh prokurátora Mezinárodního trestního soudu na vydání zatýkacích příkazů v situaci v Palestině za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti vzbudil zájem nejen laické, ale i odborné veřejnosti. Ačkoli bezprostředním katalyzátorem žádosti byl útok Hamasu na izraelském území dne 7. listopadu 2023, resp. následná izraelská sebeobrana, si tuací v Palestině se soud zabývá již delší dobu, během níž bylo provedeno několik procesních kroků. Specifikem celé situace je navíc skutečnost, že v případě izraelského premiéra a bývalého ministra obrany je to poprvé, co soud učinil takový bezprecedent ní krok vůči vůdcům demokratické země podporované Západem. V každém případě samotný návrh prokurátora implikuje řadu nejen procesních, ale i věcných otázek, kterými se zabývá část nazvaná „Právní analýza žádosti prokurátora Mezinárodního trestního soudu o vydání zatykačů v situaci v Palestině“. Cílem kapitoly je analyzovat žádost prokurátora Mezinárodního trestního soudu o vydání zatykačů za válečné zlo činy a zločiny proti lidskosti vůči představitelům státu Izrael a vůdcům teroristického hnutí Hamás. Zvláštní pozornost bude věnována otázkám právního základu a opod statněnosti právních argumentů žádosti prokurátora Mezinárodního trestního soudu, ale také věcné podloženosti a důkazní opoře. Text se také zaměří na důsledky žádosti, schvalovací proces a výkon zatykačů. V neposlední řadě bude poukázáno na okolnosti, které mohou soudci při schvalování zatýkacích rozkazů vzít v úvahu, včetně principu komplementarity. David Bednár v kapitole 9 připomíná, že Slovenská republika je smluvní stranou Římského statutu Mezinárodního trestního soudu od roku 2002 a během 22 let jeho platnosti nebyla mezi Soudem a Slovenskou republikou realizována žádná zvláštní forma mezinárodní justiční spolupráce v trestních věcech. Prostřednictvím kompa rativní analýzy autor hodnotí právní úpravu justiční spolupráce Slovenské republi ky s Mezinárodním trestním soudem, a to zejména ve světle nově přijaté Lublaňsko Haagské úmluvy. Nicméně i v kontextu přijetí Lublaňsko-haagské úmluvy o meziná rodní spolupráci při vyšetřování a stíhání zločinů genocidia, zločinů proti lidskosti, válečných zločinů a dalších mezinárodních zločinů tato kapitola hodnotí poměrně skromnou úpravu V. hlavy trestního řádu nazvané Právní vztahy s cizinou, která se uplatní i v případě spolupráce s Mezinárodním trestním soudem nebo jinými mezi-

12

národními trestními tribunály, a identifikuje její nedostatky i ve srovnání s úpravou v nově přijaté Úmluvě, kterou Slovenská republika rovněž podepsala. Peter Matuška a Nikolas Sabján, kteří zpracovali kapitolu 10, v ní zkoumají kon cept univerzální jurisdikce a jeho potenciální význam v kontextu války na Ukrajině. Kapitola stručně pojednává o některých základních rysech univerzální jurisdikce a poté přechází k její aplikaci, přičemž se zaměřuje především na slovenský kontext. Přestože slovenská legislativa umožňuje uplatnění univerzální jurisdikce podle trestního řádu, slovenské orgány činné v trestním řízení nemají s tímto nástrojem žádné praktic ké zkušenosti. To se může změnit v důsledku války, kterou v únoru 2022 zahájilo Rusko. Jejich cílem je proto upozornit na možnost aplikace uvedeného institutu univerzální jurisdikce slovenskými orgány činnými v trestním řízení při stíhání osob odpovědných za mezinárodní zločiny v souvislosti s válkou na Ukrajině. Současně poukazují na možné problémy a praktické překážky, které mohou při aplikaci uni verzální jurisdikce nastat.

13

KAPITOLA 1 ZÁVAZKY ERGA OMNES (PARTES) V JUDIKATUŘE MEZINÁRODNÍHO SOUDNÍHO DVORA Pavel Šturma Úvod Cílem této kapitoly je prozkoumat a zhodnotit trendy v judikatuře Mezinárodního soudního dvora, které se týkají výkladu a aplikace té části multilaterálních závazků, které jsou určené všem členům mezinárodního společenství států (závazky erga omnes ), nebo všem státům, smluvním stranám určitých mnohostranných smluv, které chrání společné zájmy (závazky erga omnes partes ). Jedná se o sice kvantitativně nepříliš četné závazky, které však mají zásadní význam pro charakter moderního obecného mezi národního práva. Vedle závazků z obyčejových norem (především kogentní povahy) sem patří také některé mnohostranné smluvní režimy, zejména v oblasti lidských práv a mezinárodního práva životního prostředí. Hlavní výzkumnou otázkou je, zda vybraná judikatura potvrzuje předpokládaný trend ve vývoji funkcí mezinárodního soudnictví od pouhého řešení sporů mezi dvěma státy k ochraně mezinárodní legality. Výběr Mezinárodního soudního dvora (MSD) v tomto případě není náhodný. Byl zvolen nejen proto, že jde o hlavní soudní orgán OSN, soud s vysokou prestiží a obec nou jurisdikcí, ale také proto, že je považován za spíše starší a konzervativnější soudní orgán. Bylo by zřejmě snadnější prokazovat hypotézu měnící se funkce mezinárodního soudnictví na příkladech z judikatury některých specializovaných a regionálních sou dů, jakými jsou například Evropský soud pro lidská práva nebo Meziamerický soud pro lidská práva. Pro přesvědčivější výsledky se však zdá jako vhodnější analyzovat judi katuru MSD, která je tematicky mnohem různorodější. Zároveň není sporu o tom, že řízení před MSD představuje v prvé řadě jeden z prostředků pokojného řešení sporů, které nabízí současné mezinárodní právo. Z tohoto důvodu je také vhodné rozlišovat sporné řízení, které má pro zodpověze ní výzkumné otázky hlavní význam, a posudkové řízení u MSD, které je sice podle Statutu MSD koncipované odlišně, ale také vždy poskytovalo a poskytuje Soudu širší prostor pro výklad některých závazků erga omnes . Poslední úvodní a preliminární poznámkou je to, že u MSD je nutné rozlišovat dvě otázky a dvě fáze sporného řízení, a to otázku pravomoci (jurisdikční fáze) MSD, která je vždy konsenzuální, a otázku přípustnosti žaloby čili aktivní legitimace ( standing ). Vzhledem k tomu, že nejčastěji bývá založena jurisdikce MSD doložkou v dvoustran-

15

né nebo mnohostranné smlouvě, v tomto ohledu nejde o skutečné závazky erga omnes . Pro výzkumnou otázku tak má význam právě až rozhodování ve věci aktivní legitimace

(a pak v meritu), kde má povaha sporného závazku klíčový význam. 1. Poznámka k teorii závazků v mezinárodním právu

Dříve než se zaměříme na vývoj judikatury MSD, je třeba připomenout několik elementárních pojmů vztahujících se k teorii závazků v mezinárodním právu. Třídění mezinárodních závazků z hlediska jejich struktury není zcela nové, ale vychází z člán ku 60 Vídeňské úmluvy o smluvním právu (1969) 1 a především z článků o odpověd nosti států za mezinárodně protiprávní chování (ARSIWA). 2 Současně jde o projev strukturálních změn v mezinárodním právu. 3 V tradičním mezinárodním právu se totiž (až na ojedinělé výjimky) vyskytovaly pouze závazky bi laterální povahy. Takové závazky mají svůj základ hlavně ve dvoustranných smlouvách, případně bilaterálním obyčeji. K nim se však svou strukturou přidávají „bilateralizo vané“ závazky z mnohostranných smluv a obyčejů. Navzdory mnohostranné podobě formálního pramene, ve kterých se pravidla chování objevují, při jejich provádění se tam obsažené závazky rozpadají do bilaterálních vztahů. Příkladem může být Vídeňská úmluva o diplomatických stycích (1961), která obsahuje sice obecně platná pravidla (např. nedotknutelnost diplomatické mise, výsady a imunity). Při provádění však do chází k jejich bilateralizaci do vzájemných práv a povinností konkrétních dvou států (vysílajícího a přijímajícího). V případě porušení pak také vzniká odpovědnostní práv ní vztah pouze mezi dvěma státy, porušitelem a poškozeným státem. V moderním mezinárodním právu však přibývají i jiné, nikoli bilaterální závazky. Jedná se buď o strukturálně nebilaterální závazky ( erga omnes partes ) v některých mno hostranných smlouvách, zejména na ochranu lidských práv nebo životního prostředí, anebo závazky na ochranu společných zájmů celého mezinárodního společenství (zá vazky erga omnes ). 4 1 Jedná se o přerušení provádění určitého typu mnohostranných smluv, které obsahují závazky nebilaterál ní povahy, v důsledku jejich porušení. Viz čl. 60 odst. 2: „Hrubé porušení mnohostranné smlouvy jed nou ze stran opravňuje: … c) kteroukoliv stranu, kromě státu, který smlouvu porušil, aby se dovolávala porušení jako důvodu pro přerušení provádění smlouvy zcela nebo zčásti, pokud jde o ni samu, jestliže smlouva je takové povahy, že hrubé porušení jejich ustanovení jednou stranou zásadně mění postavení každé strany, pokud jde o další plnění jejích závazků vyplývajících ze smlouvy.“ Kromě toho však čl. 60 odst. 5 také reflektuje závazky k ochraně společných zájmů, a to vyloučením možnosti zániku nebo suspendování smlouvy u „ustanovení týkajících se ochrany lidské osobnosti, obsažených ve smlouvách humanitní povahy“. (viz vyhl. č. 15/1988 Sb.) 2 Text viz Yearbook of the International Law Commission, 2001, vol. II (Part Two), s. 31 an. 3 K teorii odpovědnosti za porušení nebilaterálních závazků viz THIN, Sarah, Beyond Bilateralism. A Theory of State Responsibility for Breaches of Non-bilateral Obligations . Cheltenham: Edward Elgar, 2024, s. 20 an. 4 Viz THIN, S., ibid., s. 52–59.

16

2. Od tradičního restriktivního přístupu MSD k verbálnímu uznání závazků erga omnes Přístup MSD zaznamenal pozoruhodný vývoj od odmítání k postupnému uzná ní sporného řízení ve veřejném zájmu. 5 Tradiční, spíše konzervativní přístup MSD k právnímu zájmu států na výsledku sporu, který se týká závazků chránící určité spo lečné (humanitární) zájmy širší skupiny nebo všech států mezinárodního společen ství, představuje rozsudek Soudu ve věci Jihozápadní Afriky (1966). 6 Jde o poměrně složitou argumentaci, kde Soud rozlišuje zájmy v obecném slova smyslu (neprávní) od právního zájmu, který zakládá aktivní legitimaci pro vedení sporu. Ačkoliv všechny státy mohou mít zájem na hájení určitých morálních a humanitárních hodnot vyjádře ných v Chartě OSN, podle MSD „existence ‚zájmu‘ sama o sobě neznamená, že tento zájem má specificky právní povahu“. Z pohledu Soudu k tomu, aby vyvolal legální práva a povinnosti, zájem musí dostat právní vyjádření a být oblečen v právní formě. 7 V daném případě šlo o mandát ke správě Jihozápadní Afriky (dnešní Namibie), který získala Jihoafrická republika od Společnosti národů. Po zániku této organizace přešly mandáty pod poručenský systém OSN. Navzdory porušení podmínek a rezolucí OSN si však JAR ponechala správu daného území. MSD podal restriktivní výklad „právní ho zájmu“ žalujících států (členů bývalé Společnosti národů), který musí být právní, individuální a specifický. 8 Třebaže byl tento rozsudek MSD od té doby často kritizován z politických i práv ních pozic, z hlediska stabilní judikatury Soudu zůstával dlouho něčím, co vymezovalo restriktivní přístup k aktivní legitimaci států ve sporném řízení. To zůstávalo doménou bilaterálních závazků, kde stát jako (přímo) dotčený uplatňoval svoje údajně poškoze né právo nebo právní zájem. Postupně, nejprve ovšem v rámci své posudkové jurisdikce, se MSD alespoň slovně vyjádřil k existenci závazků, které mají zvláštní, nebilaterální povahu. Prvním, poměr ně často citovaným případem byl posudek ve věci Výhrad proti Úmluvě proti genocidě (1951), a to přesto, že se tam nevyskytuje výslovně odkaz na lidská práva. Soud se nic méně vyjádřil k předmětu a účelu smlouvy tak, že „Úmluva byla zjevně přijata k čistě humanitárnímu a civilizačnímu účelu“. 9 Soud pak zde dovodil, že smlouvy tohoto typu mají zvláštní povahu, protože smluvní státy v nich nechrání svoje individuální 5 Viz TAMADA, Dai, Settlement of disputes before the ICJ: The case of public interest litigation. In: GOMULA, Joanna, WITTICH, Stephan (eds.), Research Handbook on International Procedural Law , Cheltenham: Edward Elgar, 2024, s. 330. 6 South West Africa, Second Phase, Judgment, ICJ Reports 1966, s. 50. 7 Ibid., s. 51. 8 Viz TAMADA, Dai, op. cit., s. 332-334. 9 Reservations to the Convention on the Prevention and Punishment of the Crime of Genocide (Advisory Opinion), ICJ Reports 1951, s. 23

17

zájmy, ale mají všechny pouze společný zájem, a to naplnění vysokých cílů, které jsou důvodem úmluvy. 10 Na tuto charakteristiku Úmluvy proti genocidě se pak Soud odvolával v dalších případech. V tomto posudku šlo pouze o otázku výhrad, resp. vyloučení výhrad k této mnohostranné smlouvě. Trvalo ještě několik desetiletí, než Soud měl příleži tost ve sporném řízení rozhodovat o odpovědnosti státu za porušení zákazu genocidy. A ještě o něco později MSD uznal právní zájem států, smluvních stran Úmluvy, které nebyly přímo dotčené tvrzeným porušením, na výsledku sporu o výklad, provádění a plnění této Úmluvy. Avšak dříve, než dostal příležitost řešit první spor na základě doložky zakládající jeho jurisdikci, MSD se k problematice zákazu genocidy a obecně ochrany lidských práv vyjádřil v dalších právních posudcích. Jedním z nich byl posudek k otázce Legality jaderných zbraní (1996). 11 V tomto posudku se Soud vyjádřil k otázce i z pohledu lidských práv a poznamenal, že ochrana podle Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (1966) nepřestává v době války, s výjimkou uvedenou v čl. 4 tohoto Paktu. Podle něho mohou státy za mimořádné situace, která je úředně vyhláše na, přijmout opatření zmírňující jejich závazky. Respektování práva na život však není takovým ustanovením. „V zásadě právo nebýt svévolně zbaven života platí i v době nepřátelství. Zjištění toho, co je svévolné zbavení života, však musí být určeno použi telným lex specialis , jímž je právo aplikovatelné za ozbrojeného konfliktu.“ 12 Stejnou myšlenku o aplikovatelnosti smluv o lidských právech zopakoval Soud také v dalším posudku ve věci Zdi na okupovaném palestinském území (2004). 13 Podle MSD ochrana vyplývající z úmluv o lidských právech nekončí v případě ozbrojeného konflik tu, kromě účinků derogačních klauzulí toho druhu, jako je čl. 4 Paktu o občanských a politických právech. Kromě toho Soud potvrdil aplikovatelnost Paktu v dané situaci mimo vlastní státní území na základě výkladu pojmu jurisdikce v čl. 2 odst. 1. Ačkoliv jurisdikce států je především územní, někdy může být vykonávána mimo státní území. 14 V kontextu řešení sporů poprvé MSD uznal existenci závazků erga omnes v rozsudku ve věci Barcelona Traction . Zde Soud poprvé uznal, že vzhledem k významu některých práv mají všechny státy právní zájem na jejich ochraně. 15 Nejde však jen o to, že by se 10 Tamtéž, s. 23. 11 Legality of the Threat or Use of Nuclear Weapons (Advisory Opinion), ICJ Reports 1996, s. 226. 12 Tamtéž, § 25. 13 Legal Consequences of the Construction of the Wall in the Occupied Palestinian Territory (Advisory Opinion), ICJ Reports 2004, § 106. 14 Tamtéž, §§ 108–109. 15 Barcelona Traction, Light and Power Company Ltd. (Belgium v. Spain), Second Phase, Judgment, ICJ Reports, s. 32, § 33: “An essential distinction should be drawn between the obligations of a State towards the internati onal community as a whole and those arising vis-à-vis another State in the field of diplomatic protection. By their very nature, the former are the concern of all States. In view of the importance of the rights involved, all States can be held to have a legal interest in their protection. They are obligations erga omnes .”

18

tímto obiter dictum MSD odlišil od staršího rozsudku ve věci Jihozápadní Afriky . Při bližším pohledu je ovšem zřejmé, že i v rozsudku Barcelona Traction Soud zdůraznil rozdíl mezi právními následky poškození prostého zájmu a poškození práva. 16 K plnému využití konceptu závazků erga omnes a vyvození právních následků jejich porušení bylo třeba počkat až na novější rozhodnutí MSD. Tato rozhodnutí ovšem spadají až do období, kdy díky kodifikačnímu návrhu Komise pro mezinárodní právo (ARSIWA) došlo k uznání zvláštních odpovědnostních právních následků porušení závazků erga omnes , respektive erga omnes partes . 3. Cesta k judikaturnímu uznání reálných důsledků závazků erga omnes Třebaže otázka přípustnosti žaloby u MSD je odlišná od hmotněprávní otázky od povědnosti státu za mezinárodně protiprávní chování, existuje zde určitá návaznost. To, že se některý stát dopustil mezinárodně protiprávního chování a jiný stát (typicky poškozený) může uplatnit odpovědnostní nárok, ještě neurčuje, kde a jakým postu pem může tento nárok uplatnit. Mezinárodní soudní dvůr představuje pouze jednu z možností, která je navíc závislá na založení jurisdikce Soudu. Nicméně pravidla obsažená v kodifikačních článcích o odpovědnosti států (ARSIWA) významným způsobem přispěla k potvrzení specifických důsledků porušení nebila terálních závazků, které působí vůči všem státům ( erga omnes ), nebo alespoň všem stranám multilaterální smlouvy. 4. Význam článků o odpovědnosti států Pro účely této analýzy nejsou ani tak důležitá ustanovení druhé části ARSIWA věno vaná Závažným porušením závazků podle kogentních norem obecného mezinárodní ho práva (články 40 a 41), ale spíš dva články v třetí části (Implementace mezinárodní odpovědnosti státu). Jde totiž o určení subjektů (států), které se mohou dovolávat odpovědnosti státu, který porušil mezinárodní závazek. Právě povaha porušeného zá vazku je určující pro odpověď na otázku, který stát může jako poškozený nebo jinak legitimovaný stát uplatňovat odpovědnost. Tato matérie je rozdělena do dvou článků. Přístup zvolený Komisí pro mezinárod ní právo je kombinací tradičního a inovativního přístupu. Tradiční pojetí se promítá v článku 42, který postavení „poškozeného státu“ omezuje na tam popsané typy zá vazků, jejichž porušení působí přímou újmu na právech „poškozeného“. Podle tohoto ustanovení je stát oprávněn jako poškozený stát uplatnit odpovědnost jiného státu, jestliže porušený závazek je určen tomuto státu jednotlivě (typicky porušení dvou stranné smlouvy), nebo skupině států, zahrnující tento stát, nebo mezinárodnímu spo lečenství jako celku a porušení závazku se zvláště dotýká tohoto státu, nebo je takové

16 Barcelona Traction, Judgment, s. 46.

19

povahy, že zásadním způsobem mění postavení všech ostatních států, jimž je tento závazek určen. 17 Komise se zde zjevně inspirovala zněním článku 60 Vídeňské úmluvy o smluvním právu (viz výše). Co je podstatné, ve všech těchto případech jde sice o zá vazky z mnohostranné smlouvy nebo obyčeje, ale dochází k jejich bilateralizaci, resp. jde o vzájemně podmíněné ( interdependent ) závazky. V té či oné podobě hraje tu svou roli reciprocita a „poškozený stát“ uplatňuje svou individuální újmu. Výrazem inovativního přístupu je pak článek 48, který předvídá možnost uplatnění odpovědnosti jiným než poškozeným státem. Podle tohoto ustanovení každý jiný než poškozený stát je oprávněn uplatnit odpovědnost jiného státu, jestliže (a) porušený závazek je určen skupině států, zahrnující tento stát, a je ustanoven pro ochranu ko lektivního zájmu této skupiny, nebo (b) porušený závazek je určen mezinárodnímu společenství jako celku. 18 V případě článku 48 jde o porušení takových závazků, které nejsou bilaterální nebo bilateralizované, nýbrž mají integrální povahu. 19 Jinými slovy, jsou to závazky, které slouží k ochraně zájmů společenství. Tento pojem ( community interest ) vyjadřuje kon sensus na tom, že dodržování určitých základních hodnot nemá být ponecháno na vůli jednotlivých států, ale je uznáno mezinárodním právem jako záležitost, která se týká všech států. 20 Kompromisní povaha tohoto článku tkví v tom, že porušení kolektivního zájmu skupiny států (typicky stran mnohostranné smlouvy se závazky erga omnes partes ) nebo mezinárodního společenství jako celku nepovažuje za právní újmu. Podle komentá ře Komise státy uplatňující odpovědnost podle článku 48 nevykonávají subjektivní právo. 21 Proto takové státy označuje za „jiné než poškozené“. Toto není nejšťastnější, i když je třeba uznat rozdíl mezi přímo a individuálně poškozeným státem (např. obětí agrese) a státy, které jsou pouze dotčené z hlediska jejich zájmu na dodržování závazku erga omnes (partes) . Tento rozdíl je podstatný z hlediska obsahu odpovědnostní po vinnosti porušitele vůči jinému než (přímo) poškozenému státu. Hlavním přínosem kodifikační práce Komise pro mezinárodní právo je však uznání, že každý takový stát (byť jen nepřímo dotčený) je oprávněn uplatnit odpovědnost státu porušitele daného závazku. Samozřejmě, oprávnění každého státu dovolávat se odpovědnosti státu, který po rušil závazek erga omnes nebo erga omnes partes , není ještě garancí aktivní legitimace 17 Viz Yearbook of the International Law Commission, 2001, vol. II (Part Two), s. 117. 18 Ibid., s. 126. 19 Viz THIN, S., op. cit., s. 55. 20 K vysvětlení pojmu „zájem společenství“ srov. SIMMA, Bruno, From Bilateralism to Community Interest in International Law, Recueil des Cours ADI , vol. 250, 1994, s. 233. 21 Yearbook of the International Law Commission, 2001, vol. II (Part Two), s. 127: “the focus of action by a State under article 48 – such State not being injured in its own right and therefore not claiming compensation on its own account – is likely to be on the very question whether a State is in breach and on cessation if the breach is a continuing one.”

20

( standing ) v řízení před MSD. Je to nicméně důležitým předpokladem. Vzhledem k in tegrální struktuře závazků, které chrání kolektivní zájem skupiny států nebo meziná rodního společenství jako celku, půjde nejčastěji o mnohostranné závazky týkající se ochrany základních lidských práv a humanitárních hodnot, případně ochrany život ního prostředí. 5. Spory na základě Úmluvy o předcházení a trestání zločinu genocidy Vzhledem k podmínkách jurisdikce, zejména omezenému počtu deklarací podle čl. 36 odst. 2 Statutu, které bývají navíc omezené výhradami a podmínkou vzájem nosti, neměl MSD mnoho příležitostí k rozhodování sporů týkajících se primárně lidských práv. Naproti tomu se v posledních 20 letech více uplatnila pravomoc Soudu rozhodovat mezistátní spory o výklad a aplikaci smlouvy na základě jurisdikční dolož ky obsažené v některých mnohostranných smlouvách o lidských právech. Nejdůležitější a nejčastěji využívanou smlouvou se stala Úmluva o předcházení a trestání zločinu genocidy (1948). Je to i díky tomu, že ne všechny smlouvy o lid ských právech obsahují v doložce o řešení sporů odkaz na MSD. Navíc pouze doložka v Úmluvě proti genocidě zakládá jurisdikci Soudu jednoznačně, bez dalších předběž ných podmínek. 22 Podle článku IX této Úmluvy, „spory mezi smluvními stranami týkající se výkladu, provádění nebo plnění této Úmluvy, včetně sporů týkajících se odpovědnosti státu za genocidu nebo za kterýkoli z ostatních činů vypočtených v člán ku III, předkládají se na žádost kterékoli sporné strany k projednání Mezinárodnímu soudnímu dvoru“. 23 Zřejmě nejznámějším případem je spor ve věci Genocida (Bosna a Hercegovina v. Srbsko), který je zajímavý z více ohledů. 24 Šlo nejen o první případ, kdy na základě jurisdikční doložky v čl. IX této Úmluvy došlo k spornému řízení před MSD, ale také se poprvé Úmluva interpretovala nejen jako základ pro individuální trestní odpověd nost pachatelů zločinu, nýbrž i z pohledu mezinárodní odpovědnosti státu. Soud kon statoval, že má-li být stát odpovědný za porušení závazku nespáchat genocidu, musí být prokázáno, že byla spáchána genocida, jak je definována v Úmluvě. 25 Po důklad ném zkoumání situace v Bosně a Hercegovině, včetně využití důkazů z případů roz hodovaných Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY), došel MSD k závěru, že události ve Srebrenici v červenci 1995 naplnily znaky genocidy. 26 22 Viz ESPÓSITO, Carlos. Human Rights, In ESPÓSITO, Carlos, PARLETT, Kate (eds.). Cambridge Companion to the International Court of Justice . Cambridge: CUP, 2023, s. 490–491. 23 Text viz vyhláška MZV č. 32/1955 Sb. 24 Case concerning Application of the Convention on the Prevention and Punishmemt of the Crime of Genocide (Bosnia and Herzegovina v. Serbia and Montenegro) , ICJ Reports 2007.

25 Ibid., § 180. 26 Ibid., § 290.

21

V situaci, kdy Soud nemohl dovodit přičitatelnost genocidy ve Srebrenici žalovanému státu podle pravidel mezinárodního práva (test „efektivní kontroly“), musel vyloučit odpovědnost Srbska za spáchání genocidy. Proto MSD pak obrátil pozornost k odpo vědnosti státu za porušení závazku zabránit zločinu genocidy podle článku I Úmluvy. Podle MSD stát nenese odpovědnost jen proto, že nebylo dosaženo požadovaného výsledku, avšak odpovědnost vznikne, pokud stát zjevně opomenul přijmout všechna opatření, která byla v jeho moci a jimiž mohl přispět k zabránění genocidě. 27 Soud pak dovodil odpovědnost Srbska za porušení závazku zabránit genocidě, protože žalovaný stát, který měl silný vliv na bosenské Srby, neprokázal, že podnikl jakékoliv kroky, aby zabránil masakrům v Srebrenici. 28 Od té doby byla na základě doložky v čl. IX založena jurisdikce MSD v dalších čtyřech případech. Kromě méně úspěšné kopie bosenské žaloby v ukončeném přípa du Chorvatsko v. Srbsko , 29 Soud stále projednává žaloby týkající se výkladu a aplikace Úmluvy proti genocidě v případech Gambie v. Myanmar, Ukrajina v. Ruská federace a nejnověji Jihoafrická republika v. Izrael. Zatímco v žalobách Bosny-Hercegoviny a Chorvatska se žalující státy domáhaly rozsudku MSD o tvrzeném spáchání genocidy na svém území a proti svým občanům, tyto nové případy mají potenciálně větší význam pro výklad mnohostranných smluv o lidských právech, které zakládají závazky erga omnes partes . To proto, na straně ža lobců vystupují také státy, které nejsou přímo poškozené, ale mají pouze právní zájem na „výkladu, provádění nebo plnění této Úmluvy“. Z novějších případů má prima facie nejsilnější argumenty nasvědčující spáchá ní zločinu genocidy žaloba v případu Gambie v. Myanmar . Případ se týká údajných činů genocidy vůči skupině Rohingů ze strany myanmarské armády a dalších myan marských bezpečnostních sil. Soud již shledal, že práva uplatňovaná Gambií podle Úmluvy o genocidě jsou věrohodná a vydal prozatímní opatření. 30 Tento případ je jedním z nejpádnější důkazů o tom, že při namítaném porušení závazku erga omnes partes má každý stát, smluvní strana Úmluvy o genocidě aktivní legitimaci předložit na základě článku IX Úmluvy spor MSD. Soud výslovně konstatoval, že společný zá jem obsažený v Úmluvě „znamená, že dotyčné závazky má kterýkoli smluvní stát vůči všem ostatním smluvním státům Úmluvy. … Z toho vyplývá, že kterýkoli stát, který je 27 Ibid., § 430: “A State does not incur responsibility simply because the desired result is not achieved; responsibility is however incurred if the State manifestly failed to take all measures to prevent genocide which were within its power, and which might have contributed to preventing the genocide.“ 28 Ibid., § 431: “Yet the Respondent did not show that it took any initiative to prevent what happened, or any action on its part to avert the atrocities which were committed.” 29 Case concerning Application of the Convention on the Prevention and Punishmemt of the Crime of Genocide (Croatia v. Serbia and Montenegro) , ICJ Reports 2015. 30 Application of the Convention on the Prevention and Punishment of the Crime of Genocide (The Gambia v. Myanmar) , Request for the Indication of Provisional Measures, Order, 23 January 2020, ICJ Reports 2020, § 86.

22

smluvní stranou Úmluvy o genocidě, a nejen stát zvláště postižený, se může dovolávat odpovědnosti jiného smluvního státu za účelem zjištění neplnění jeho závazků erga omnes partes a ukončení tohoto porušení“. 31 Je pozoruhodné, že existuje paralelní trestní vyšetřovací řízení zahájené před Mezinárodním trestním soudem. Dne 14. listopadu 2019 povolil III. vyšetřovací se nát ICC vyšetřování situace údajných zločinů proti Rohingům na území Bangladéše a Maynmaru. Ačkoli se rozhodnutí senátu týká hlavně zločinů proti lidskosti, povolené vyšetřování by se mělo týkat všech údajných zločinů v jurisdikci soudu, včetně, ale nejen, zločinů proti lidskosti, jako je deportace a pronásledování. 32 Velmi odlišným je případ Ukrajina v. Ruská federace , který je pozoruhodný též in tervencí 32 dalších států (včetně České republiky) na straně Ukrajiny. Žalující stát toto žalobou reagoval na ruskou agresi z února 2022. Vzhledem k tomu, že této agresi (Ruskem nazývané „speciální vojenské operaci“) předcházelo obviňování z ruských ofi ciálních míst, že na východě Ukrajiny dochází ke genocidě rusky mluvících obyvatel, jádrem ukrajinské žaloby je, aby MSD závazně deklaroval, že nedošlo ke spáchání ge nocidy v Doněcké a Luhanské oblasti. Soud v té věci již vydal předběžné opatření 33 a následně (2. 2. 2024) rozsudek o námitkách proti jurisdikci. V rozhodnutí o před běžných opatřeních Soud mimo jiné uložil, aby Ruská federace okamžitě pozastavi la vojenské operace, které začala 24. února 2022 na území Ukrajiny. 34 V rozsudku z 2. února 2024 pak MSD odmítl většinu ruských námitek a potvrdil, že má pravomoc rozhodovat o sporu, který mezi Ukrajinou a Ruskem skutečně vznikl, týkajícím se vý kladu a plnění Úmluvy. Uznal pouze dvě ruské námitky a neshledal svou jurisdikci pro rozhodování o dvou ukrajinských požadavcích (týkajících se protiprávnosti vojenské operace a protiprávnosti ruského uznání Doněcké lidové republiky a Luhanské lidové republiky), které jsou mimo rámec jurisdikční doložky v článku IX Úmluvy. 35 Nejnovějším případem využití jurisdikční doložky v Úmluvě je žaloba Jihoafrické republiky proti Izraeli, ve kterém se žalobce domáhal toho, aby MSD deklaroval, že JAR a Izrael mají každý povinnost jednat v souladu se svými závazky podle Úmluvy, ve vztahu k členům palestinské skupiny v Gaze, k přijetí všech rozumných opatření, která jsou v jejich moci, aby zabránily genocidě. Dále je požadováno, aby Soud de 31 Ibid. 32 Decision Pursuant to Article 15 of the Rome Statute on the Authorisation of an Investigation into the Situation in the People’s Republic of Bangladesh/Republic of the Union of Myanmar, ICC-01/19-27, Pre-Trial Chamber III, decision, 14 November 2019. 33 Allegations of Genocide under the Convention on the Prevention and Punishmemt of the Crime of Genocide (Ukraine v. Russian Federation: 32 States intervening), Order of 16 March 2022, ICJ Reports 2022, s. 211. 34 Ibid., s. 230–231, § 86. 35 Allegations of Genocide under the Convention on the Prevention and Punishmemt of the Crime of Genocide (Ukraine v. Russian Federation: 32 States intervening) , Preliminary Objections, Judgment of 2 February 2024, §§ 147, 151 (2).

23