PRACOVNÍ PRÁVO A SOCIÁLNÍ ZABEZPEČENÍ V DOBĚ KORONAVIRU / Jan Pichrt - Jakub Morávek (ed.)

pracovní pohotovosti podle zákoníku práce a služebních pohotovostí podle služebních zákonů (které nelze ztotožňovat s bojovou a mobilizační pohotovostí uplatňovanou při vyhlášení stavu ohrožení státu a stavu válečného!) 13 je také shodná základní podmínka, že k tomu, aby odměna vůbec zákonným způsobem přináležela, musí se jednat o ulo- žení typu povinnosti odpovídajícího kritériím pohotovosti. 3.1 Místo konání pohotovosti Předmětem nedávných sporů z oblasti služební pohotovosti se překvapivě nestaly podrobné otázky spojené s výší odměny, ale zdánlivě samozřejmá věc, zda se v konkrét- ních případech vůbec jednalo o pohotovost. Sám služební orgán totiž zamítl žádost o odměnu se zdůvodněním, že příslušníkovi-žadateli nenařídil konkrétní místo konání pohotovosti, stanovil pouze tzv. reakční dobu, tj. časový úsek, během kterého se musí příslušník na zavolání stihnout dostavit k výkonu služby. Ačkoliv kritérium stanovení místa konání pohotovosti se objevuje jak v zákoníku práce, 14 tak v obou řešených záko- nech regulujících služební poměr, je zajímavé, že problém (ne)nařizování místa konání se v rozsahu, který dospěl až k tuzemským vysokým soudům, objevil pouze na úseku služebního poměru vojáků z povolání. Příčinou tohoto jevu byla skutečnost, že slu- žební orgány byly zvyklé z doby účinnosti dřívější právní úpravy služebního poměru vojáků nařizovat tzv. dosažitelnost. Tou se rozuměla povinnost vojáka hlásit svému ve- liteli místo pobytu a být připraven se na stanovený signál a ve stanovené reakční době dostavit na určené místo. 15 Za vykonání nařízené dosažitelnosti nenáležela odměna. Problém rozebíraný v tomto příspěvku nastal, když služební orgány začaly nařizovat dosažitelnost i po dni účinnosti stávajícího zákona o vojácích z povolání, který přitom zrušil citovanou dřívější úpravu dosažitelnosti bez náhrady. 3.2 Judikatura Nejvyššího správního soudu Kasační stížnost upozorňující na nesprávné právní posouzení institutu služeb- ní pohotovosti řešil Nejvyšší správní soud poprvé roku 2012. Věc se týkala postupu Velitele vojenského útvaru 2802 Olomouc, který zamítl žádost o proplacení služební pohotovosti, neboť žadatel neměl stanovenou dosažitelnost do 120 minut, kterou slu- žební orgány (byť bez zákonného podkladu) zpravidla odměňovaly. Nejvyšší správní soud tento postup odmítl, protože služební orgán zjevně vázal služební pohotovost na podmínku, která nemá oporu v zákoně; zároveň se ve svém kasačním rozsudku 14 Podle ustanovení § 95 zákoníku práce může zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat pracovní poho- tovost jen tehdy, jestliže se o ni se zaměstnancem dohodne. V jejich dohodě je přitom nutné vymezit místo, kde bude zaměstnanec vykonávat pracovní pohotovost – viz komentář k § 95 v BĚLINA, M.; DRÁPAL, L. a kol. Zákoník práce. Komentář. 3. vydání. In: Beck – online [on-line]. Praha: C. H. Beck, 2020 [cit. 2020-11-14]. 15 Ustanovení § 11 odst. 2 věty druhé zákona č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, ve znění účinném do dne 30. 11. 1999. 13 Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2017, č. j. 4 As 84/2016 - 96, č. 1626/2017 Sb. NSS, www.nssoud.cz.

136