PRACOVNÍ PRÁVO A SOCIÁLNÍ ZABEZPEČENÍ V DOBĚ KORONAVIRU / Jan Pichrt - Jakub Morávek (ed.)

3.3 Závěrečné stanovisko veřejného ochránce práv Ještě předtím, než záležitost postupu velitele Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav poprvé řešil Nejvyšší správní soud, se dvojice dotčených vojáků obrátila se zamítavými rozhodnutími prvoinstančního služebního orgánu a odvolacího služební- ho orgánu na veřejného ochránce práv. V podnětu uvedli, že k zajištění výkonu služby mimo dobu služby jim nebyla formálně nařizována služební pohotovost podle zákona o vojácích z povolání s určením místa jejího výkonu, nýbrž jim k tomu účelu byla nařizovaná dosažitelnost vymezená časovým určením doby 360 minut, během níž byli povinni se na zavolání dostavit na základnu. Protože je v konečném důsledku naříze- ním dosažitelnosti docíleno téhož výsledku jako v případě služební pohotovosti a pro vojáka takový rozkaz znamenal prakticky tatáž omezení po dobu mimo službu, žádali o doplacení odměny nejméně tři roky zpětně ve výši, jaká by odpovídala odsloužené služební pohotovosti v téže délce. Se žádostí neuspěli; služební orgán trval na tom, že místo konání služební pohotovosti musí být v rozkaze vymezeno jako místo pobytu nebo jiné prostorově určené místo. Ochránce provedl rozsáhlé šetření podnětu obou vojáků, v jehož rámci od mini- stra obrany získal jeho vyjádření, text resortních předpisů dopadajících na danou věc a kopie celkem patnácti rozhodnutí o žádostech o proplacení služební pohotovosti. Ve zprávě o šetření vyslovil ochránce závěr, že dotčeným vojákům byla nařizována služební pohotovost ve smyslu § 30 zákona o vojácích z povolání. Služební orgány se přitom dopustily významného překročení zákonného rámce a porušení zásady legality, neplatí pro ně totiž zásada „co není zakázáno, je povoleno“, ale naopak. Voják z po- volání může být v době svého volna omezován pouze způsobem, který stanoví zákon, jinak ne. Zákon o vojácích z povolání nezná jiné hotovostní systémy kromě služební pohotovosti a nepřipouští možnost limitovat vojáka jinak než místem jeho pobytu mimo vojenské objekty. Veřejný ochránce práv vyslovil názor následně převzatý Nejvyšším správním sou- dem při rozhodování v téže věci (k tomu viz výše), že nesplnění zákonné povinnosti správního orgánu určit místo konání pohotovosti nemůže jít k tíži vojáka. Pokud vo- ják byl připraven k výkonu další služby – ať už kdekoliv –, může důsledky takového protiprávního jednání nést jedině služební orgán, v žádném případě však voják sám v podobě nepřiznání odměny za služební pohotovost. 19 Ministr obrany na zprávu o šetření odpověděl mj. tím, že nařízená reakční doba byla tak dlouhá, že nemohlo dojít k omezení v běžných aktivitách, do svobody vojáka zasáhla velmi omezeně. Nejednalo se tedy v řešených věcech o služební pohotovost, za kterou by náležela odměna. 20 19 Zpráva o šetření veřejného ochránce práv ze dne 7. 6. 2013, sp. zn. 7661/2012/VOP, dostupná z: htt- ps://eso.ochrance.cz/Nalezene/Edit/3610. 20 Sdělení ministra obrany ke zprávě o šetření ze dne 10. 7. 2013, č. j. 203-14/2013-1140.

138