PRACOVNÍ PRÁVO A SOCIÁLNÍ ZABEZPEČENÍ 2025 - Morávek (ed.)

Podobně nedořešená je i pozice neformálních pečujících, kteří tvoří páteř dlouho dobé péče, přestože jejich podpora je v českém právním řádu nadále nedostatečná, ne jednotná a legislativně roztříštěná. Tento stav neodpovídá požadavkům čl. 19 a čl. 28 Úmluvy, které zdůrazňují povinnost státu zajistit dostupnost podpůrných opatření tak, aby rodiny nebyly nuceny řešit situaci institucionalizací člena rodiny. Problematické je rovněž financování dlouhodobé péče, zejména jeho udržitelnost. Fragmentace se však netýká pouze financování, ale také kontrolních a stížnostních mechanismů: zdravotnictví a sociální oblast mají rozdílné kontrolní orgány, odlišné standardy kvality i rozdílný katalog přestupků. Tato nejednotnost komplikuje vyma hatelnost práv osob využívajících péči a ztěžuje poskytovatelům orientaci v systému. 6. Novela v kontextu Úmluvy: posun vpřed, ale nikoli systémová změna Z pohledu Úmluvy lze tedy závěrem shrnout, že novela: • posiluje dostupnost zdravotní péče v pobytových sociálních službách (soulad s čl. 25), • rozšiřuje možnosti podpory v komunitě , například prostřednictvím nového pojetí komunitních služeb (soulad s čl. 19), • usnadňuje koordinaci v některých druzích služeb, což je klíčové pro individu alizovanou péči. Zároveň však: • neřeší dostupnost podpory v domácím prostředí v rozsahu, který by plně odpovídal požadavkům čl. 19, • nenaplňuje požadavek na deinstitucionalizaci , neboť se zaměřuje převážně na pobytové služby, • neposiluje postavení osob, které chtějí žít v komunitě , ale potřebují pravi delnou zdravotní péči, • nevytváří jednotný systém dlouhodobé péče , což je nezbytné pro plnou im plementaci Úmluvy. Z pohledu lidskoprávních závazků je proto novela spíše technickým a dílčím vy lepšením stávajícího stavu, nikoli skutečnou reformou dlouhodobé péče.

110