PRACOVNÍ PRÁVO A SOCIÁLNÍ ZABEZPEČENÍ 2025 - Morávek (ed.)

Základními formami diskriminace dle antidiskriminačního zákona jsou přímá dis kriminace, obecná nepřímá diskriminace a speciální nepřímá diskriminace spočívající v nepřijetí přiměřeného opatření lidem s postižením v zaměstnání a při poskytování služeb. Dalšími formami diskriminacemi jsou obtěžování, sexuální obtěžování, pro následování, pokyn k diskriminaci a navádění k diskriminaci (§ 2 odst. 2 antidiskri minačního zákona). Pro účely tohoto příspěvku je zásadní rozlišení přímé a nepřímé diskriminace, a především vymezení nepřímé diskriminace v podobě odmítnutí nebo opomenutí přijmout přiměřené opatření ve prospěch člověka s postižením. 2.1 Přímá diskriminace Přímou diskriminací se rozumí jednání, včetně opomenutí, kdy se s určitou oso bou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci. Toto jednání musí vycházet ze zákonem stanovených důvodů. Podle antidiskriminačního zákona tedy z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru, a dále v právních vztazích, ve kterých se uplatní přímo použitelný předpis Evropské unie z oblasti volného pohybu pracovníků, i z dů vodu státní příslušnosti (§ 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona). Jak bylo uvedeno výše, zákoník práce potom uvádí širší a nadto demonstrativní výčet zakázaných diskri minačních důvodů pro oblast pracovněprávních vztahů (§ 16 odst. 2 zákoníku práce). Přímou diskriminaci je tedy možné chápat jako vyčlenění jednotlivce nebo skupiny v porovnání se srovnatelnou skupinou, které je k tíži danému jednotlivci či skupině a které není možné s ohledem na právem stanovenou metodologii odůvodnit. 15 Dále lze doplnit, že dle zákona se výslovně za diskriminaci z důvodu pohlaví se považuje také diskriminace z důvodu těhotenství, mateřství nebo otcovství a z důvodu pohlavní identifikace (§ 2 odst. 4 antidiskriminačního zákona). Z antidiskriminační ho zákona potom přímo vyplývá i zákaz diskriminace na základě domnělého důvodu (§ 2 odst. 5). 2.2 Obecná nepřímá diskriminace Obecnou nepřímou diskriminací je se rozumí takové jednání nebo opomenutí, kdy je osoba či skupina osob definovaná podle některého z diskriminačních důvodů či znaků znevýhodněna v porovnání s jinými v důsledku zdánlivě neutrálního ustanovení (§ 3 odst. 1 antidiskriminačního zákona). V takovém případě tedy určitý požadavek není výslovně založen na některém z diskriminačních důvodů, ale ve svém důsledku poškozuje jednotlivce či skupinu, kteří pod charakteristiku takového důvodu spadají. Nepřímou diskriminaci proto není vždy snadné rozpoznat. Obecně lze identifi kovat dva subtypy, odpovídající vymezení nepřímé diskriminace. Zaprvé je to situace,

15 BOBEK Michal; BOUČKOVÁ, Pavla; KÜHN, Zdeněk. Rovnost a diskriminace . 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 43.

70