Pracovní právo 2021

kona, nezakazuje-li to výslovně. Zakázána jsou obecně také ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob. Autonomie vůle však nespočívá pouze v samotné smluvní svobodě, nýbrž obecně ve svobodě jednat jakým- koli způsobem, který není zákonem zakázán. Jako určitý projev autonomie vůle je tedy možné chápat i ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka a také jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny. Ochrana svobody (vedle života, zdraví, cti, důstojnosti a sou- kromí) je zmíněna také jako jedna ze zásad soukromého práva v ustanovení § 3 odst. 2 občanského zákoníku. Nelze pominout také významnou ústavní zásadu „co není zakázáno, je dovoleno“, která vyplývá z čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod 5 , která s autonomií vůle bezprostředně souvisí. Z Listiny základních práv a svobod je patrné, že tato zásada se uplatní právě a jedině pro soukromoprávní jednání osob. Pro jednání orgánů veřejné moci platí princip právě opačný, totiž že státní moc lze uplat- ňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). 2.1 Smluvní volnost jako určující zásada soukromého práva Přijetím nového občanského zákoníku se zásada smluvní volnosti (autonomie vůle) stala vůdčí zásadou soukromého práva, zatímco kritérium rovnosti, které mělo dříve charakter definičního znaku občanskoprávních vztahů, bylo záměrně opuštěno, přičemž autoři kodexu se vymezili vůbec proti chápání rovnosti jako metody sou- kromého práva. 6 Rovné postavení účastníku občanskoprávních (soukromoprávních) vztahů označují za metodologicky vadné a uvádějí, že určujícím znakem soukromého práva je autonomie vůle, mj. proto, že podcenění zásady autonomie vůle vede k ne- docenění základní funkce soukromého a občanského práva, tedy umožnit svobodné rozvíjení soukromého života. 7 Na druhou stranu proti tomuto vymezení existuje re- levantní námitka, že se občanský zákoník zcela záměrně vyhýbá označení vzájemného vztahu osob, který neoznačuje vůbec, tedy ani jako rovný, ani jako nerovný. Přitom však platí, že mají-li mít smluvní strany určitou míru autonomie, měly by si být v této autonomii rovny. Mají-li být dvě osoby jako smluvní strany skutečně autonomní, musí si být v této své autonomii rovny. Jiné hledisko není vůbec myslitelné, jedna osoba nemůže být více autonomní než druhá. 8 S prosazením myšlenky smluvní volnosti jako vůdčí ideje soukromého práva sou- visí i další cíl nového občanského zákoníku a celé rekodifikace soukromého práva, 5 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 6 Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku ČR, ve znění pozdějších předpisů. 7 ELIÁŠ, Karel; ZUKLÍNOVÁ, Michaela. Principy a východiska nového kodexu soukromého práva . Praha: Linde, 2001, s. 16. 8 Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku (konsolidovaná verze) [online]. Ministerstvo sprave- dlnosti ČR, © 2013-2015, s. 12. [cit. 15. 10. 2021]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/ images/pdf/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf.

30