ŠAVŠ Studie 2020

zornost, že kritérium „nezanedbatelná“, preferované EK, nepovažoval Tribunál zřejmě za totéž, co rizika značná či citelná, která ve svém rozhodnutí žádal pro důkaz toho, že obchodní zástupci jsou samostatnými podniky. EK ve svém inovovaném Sdělení – Pokynech k vertikálním dohodám z roku 2010, (tj. vydaných po vynesení citovaného rozsudku), setrvala u požadavku, aby rizika byla nulová nebo „zanedbatelná“, má-li být obchodní zástupce ztotožněn s podnikem za- stoupeného. Opustila však formalisticky znějící dělení dohod o obchodním zastoupení na pravé a nepravé a náležitě zdůraznila, že „otázka rizika musí být hodnocena případ od případu, a nikoli právní forma, nýbrž skutečná hospodářská situace by měla být zohledněna“ 28 . 4.3 Jednostranný diktát či vzájemná dohoda I v případě, že je distribuční síť automobilky tvořená zástupci v postavení samo- statných podniků, vliv automobilky na chování sítě je z pochopitelných důvodů určující a rozhodně větší než vliv jednotlivých dealerů. Vzniká proto otázka, zda jsou opatření, kterými se automobilka v postavení dodavatele snaží ovlivnit jednání distributorů za- řazených do její sítě jednostranným jednáním, anebo dohodou ve smyslu soutěžního práva. Čl. 101 odst. 1 SFEU zakazuje dohody mezi podniky, jakož i jejich jednání ve vzájemné shodě, které by mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy a jež jsou svým cílem či dopadem proti-soutěžní. To znamená, že vyžaduje vstřícný projev vůle z obou stran, od dodavatele i jeho distributorů. Naopak jednostranná jednání, kde vůle druhé strany absentuje, nejsou čl. 101 odst. 1 SFEU postižitelná, nejsou dohodou – zakázaným kartelem. Mohla by být postižena dle čl. 102 SFEU zakazujícího zneužití dominantního postavení, takové postavení však na trhu dodávek nových motorových vozidel (na rozdíl od trhu značkových náhradních dílů) vzhledem k ostré konkurenci mezi celosvětově působícími skupinami automobilek žádný podnik na trzích EU neza- ujímá a nic ani nenasvědčuje tomu, že by k tomu mohlo být v dohledné době některé z těchto skupin prokázáno. 4.3.1 Případy Ford a Volkswagen I Odpověď otázku „Jednostranný diktát či vzájemná dohoda?“ však není v praxi tak prostá jako v teorii. Soutěžní právo EU zná řadu případů, kdy zdánlivě jednostran- ný diktát dodavatele vůči členům jeho distribuční sítě byl sankcionován jako zakázaná vertikální kartelová dohoda. Z rozhodovací praxe před rokem 2000 stojí za pozornost případ automobilky Ford 29 , která odmítala dodávat vozy s řízením na pravé straně svým německým dealerům. Smyslem takové obchodní politiky bylo zamezení prodeje těchto vozů klientům z Velké Británie, kteří by mohli profitovat z obecně nižších cen nových aut v SRN, což by logicky narušovalo obchody zástupců automobilky na Britských os- trovech. Za pozornost stojí dva rysy takového jednání: i) k jeho realizaci nebylo třeba souhlasu německých distributorů (prostě jim nebylo dodáno), ii) němečtí distributoři z něj nijak neprofitovali (spíše naopak je omezovalo), jeho přínos mohli pocítit pou- 28 Sdělení Komise – Pokyny k vertikálním omezením SEK(2010) 411 z 10. 5. 2010, odst. 17. 29 Rozhodnutí Komise věc IV/30.696 – Ford z 16. 11. 1983, posléze potvrzení Soudním dvorem v rozhod- nutích 25 a 26/84 Ford v. Komise Evropských společenství ze 17. 9. 1985 ECLI:EU:1985:340.

121