SBORNÍK 66 SVOČ 2016

notlivých jazykových podobách textu Závěrečného aktu . Zatímco anglický text hovořil o „neintervenci“, což ve výkladu západních vyjednavačů dovolovalo dodržování lid- ských práv ve východním bloku alespoň monitorovat, ruská verze obsahovala termín „nevměšování“, což implikuje větší omezení. 11 I mezi disidenty zpočátku k výsledkům helsinské konference převažovaly skeptické hlasy. Podle filozofa Ladislava Hejdánka u Československem přijatých lidskoprávních úmluv zpočátku „vůbec nic nenasvědčo- valo tomu, že by je kterákoliv ze stran brala opravdu vážně“ . V roce 1977 pak Hejdánek v jednom ze svých Dopisů příteli napsal, že „dnes jsme svědky pokusů uplatnit zásadu nevměšování proti každému oficiálnímu poukazu a proti každé oficiální kritice nedodr- žování a nerespektování základních lidských práv a občanských svobod, jako by to bylo vměšování” . 12 Nakonec se však přistoupení k Závěrečnému aktu KBSE či ratifikace mezinárodních lidskoprávních paktů OSN staly důležitými impulsy pro lidskoprávní politiku česko- slovenského disentu. Z geopolitického pohledu pak k těmto impulsům přistoupily další dva prvky, které ovšem s ohledem na jejich odlišný charakter nelze směšovat v obecný prvek posílení důrazu na lidská práva v západním světě – jednak šlo o ústup USA od důsledné politiky nevměšování a americkou podporu východoevropských di- sidentů, jednak o aktivnější tvorbu evropské identity. Lidská práva ostatně jako agendu na pořad helsinských jednání prosadily právě především země Evropských společen- ství, které lidská práva chápaly nejprve jako téma věcné spolupráce, ale poté také jako základní princip vztahů mezi evropskými státy. 13 I s ohledem na následující vývoj tak můžeme přijít s tezí, že zatímco pro dvě supervelmoci byla lidská práva otázkou vztahu dvou bloků a spíše instrumentem ve studenoválečném soupeření, pro evropské státy se jednalo o otázku identity , resp. jednoty. 30. června 1975 vystoupil se svým projevem před shromážděním americké odborové organizace AFL-CIO Alexandr Solženicyn, jenž byl o rok dříve vyhoštěn ze Sovětského svazu. Ve svém projevu kritizoval jak sovětský režim, tak velmocenskou politiku usmi- řování (détente) a volal po opravdovém détente, které by zahrnovalo odzbrojení nejen ve smyslu míru mezinárodního, ale též konec násilí proti vlastním občanům, čehož však Sovětský svaz není schopen: „Není to détente, když my zde s vámi můžeme příjemně strávit čas, zatímco támhle lidé sténají a umírají v psychiatrických léčebnách.“ Proto uza- vřel prosbou o aktivní mezinárodní politiku lidských práv: „Na naší přeplněné planetě již nejsou žádné vnitřní záležitosti. Komunističtí vůdci říkají: ‚Nevměšujte se do našich vnitřních záležitostí (…).‘ Ale já vám říkám: Vměšujte se víc a víc. (…) Prosíme vás, abyste přišli a vměšovali se.“ 14 Podle Daniela C. Thomase podobný nátlak ze strany nadnárodní sítě sdružující disidenty Východu a obhájce lidských práv na Západě spolu 11 Tamtéž. s. 70-71. 12 citováno v KMEŤ, Norbert. Disent a ľudské práva. Studia Politica Slovaca . 2008, No. 1. s. 8. 13 THOMAS, Daniel C. Helsinský efekt . s 60. 14 SOLŽENICYN, Alexandr. Words of Warning to the Western World . 1975. online: http://www.lib.ru/ PROZA/SOLZHENICYN/s_word_engl.txt_with-big-pictures.html (11. 4. 2016)

105