SBORNÍK 66 SVOČ 2016

v USA zvláště německým emigrantem Herbertem Marcusem, u radikálnějších směrů maoismus – odtud v 60. letech populární označení Tři M: Marx, Mao, Marcuse). Z pohybů ve východním bloku můžeme zmínit pokus o československou variantu reformního komunismu, násilně potlačenou vpádem vojsk Varšavské smlouvy. Po kra- chu uvedených politických a spíše kolektivisticky zaměřených programů, ať už z důvo- du neúspěchu v prosazení podstatnější změny nebo kvůli geopoliticky nepříznivému postavení pod tlakem supervelmoci, čekal ideologický prostor v 70. letech na vyplnění novým obsahem. Že se jednalo o změnu znatelnou, lze vyčíst ze vzpomínky Bronislawa Baczka, který emigroval z Polska do USA v roce 1968, právě když byla americká radi- kální hnutí na svém vrcholu. „Jeden může nabýt dojmu, že století spíše než desetiletí nás dělilo od konce 60. let,“ poznamenal Baczko koncem 70. let. 30 K tomuto však dodejme, že ve východním bloku se nesouhlas s režimem vyjadřoval již koncem 60. a počátkem 70. let i v jazyce lidských práv, oproti západním radi- kálním hnutím nepochybně častěji. Zatímco skeptické hlasy na Západě poukazovaly na nespravedlnost přítomnou ve společnosti i při formálním dodržování lidských práv, v komunistických zemích základní práva typu svobody projevu zaručena nebyla, a tak byl diskurz lidských práv považován za radikální a emancipační. Srovnání Jana Patočky v jeho stati nazvané Inteligence a opozice z konce 60. let zní takto: „V tom, že demokratické principy jsou nadále podrženy v ústavách a jsou součástí pravidel politické hry, bude kritický západní intelektuál spatřovat vnitřní ideologickou prolhanost systému, který předstírá něco, co ve skutečnosti není, aby se vyhnul konfrontaci s odlidštěnou skutečností – západní intelektuálové tak mají vždy znovu sklon podceňovat základní demokratické principy a základní práva. (…) Postavení východních intelektuálů je v tomto smyslu výhodnější – a umožňuje jim možná větší otevřenost pro pravdivou bytnost inteligence –, že totiž nepovažují základní demokratická práva za pouhý prostředek k účelu, nýbrž za vlastní účel o sobě.“ 31 Lidská práva jako vlastní účel o sobě se pak s přítomností sovětských vojsk v Československu, normalizací, a tedy nemožností pokračovaní v projektu socialistic- kého humanismu (jakkoli byl ten i v roce 1968 v Československu ve stále nedokonalé podobě a nevymanil se ze stranou řízeného byrokratismu), stala specifickým ideovým programem disentu. Šlo o zvláštní prolínání legalismu a moralismu. Signatáři Charty 77 zdůrazňovali, že Charta není alternativní politický program, „není základnou k opo- ziční politické činnosti. (…) Nechce tedy vytyčovat vlastní program politických i společen- ských reforem či změn, ale (…) bude upozorňovat na různé konkrétní případy porušování lidských a občanských práv.“ 32 Podle Barbary J. Falk se chartistická strategie legalismu snažila poukázat na rozdíl mezi socialistickou zákonností a politickou realitou, odkrýt 30 Tamtéž. s. 120. 31 PATOČKA, Jan. Inteligence a opozice. In: PATOČKA, Jan. Češi I . Praha: Oikoymenh, 2006. s. 243- 244. 32 Prohlášení Charty 77 . online: https://cs.wikisource.org/wiki/Prohl%C3%A1%C5%A1en%C3%AD_ Charty_77 (13. 4. 2016)

109