SBORNÍK 66 SVOČ 2016

svévoli převlečenou za právo. Tomu odpovídalo zaměření spíše na proces než na vý- sledek. 33 Tento specificky disidentský typ legalismu nebyl žádným cynickým pozitivismem oddělujícím právo a morálku, ale naopak byl morálním postojem. Deklarovaná rezig- nace na politický obsah a orientace na proces měly dva základní důvody. Legalistická strategie na jedné straně bránila politickému rozštěpení disidentského hnutí, na straně druhé zde byl fakt, že ani komunistický režim už v podstatě žádný obsah nenabízel, jelikož jeho normalizační varianta byla spíše mocenským setrvačníkem nežli nositelem revoluční ideologie. Bezobsažnost pak vybízela k tomu, aby v souvislosti s kritikou re- žimu byla používána morální dichotomie „život v pravdě“ proti „životu ve lži“. Ruský disident Anatolij Jakobson v tomto smyslu zdůvodnil přednost morálního boje před politickým tak, že „je třeba začít předpokladem, že pravda je potřebná sama pro sebe, ne z žádného dalšího důvodu“ . 34 Vystřídání politických (utopických) alternativ v klasic- kém smyslu odmítl ve své Moci bezmocných i Václav Havel. Jednak je pro něj v post- totalitním systému princip legality, podobně jako pro Jakobsona, daleko schůdnější variantou než odboj, jednak se pak skutečná a trvalá změna systému neprosadí skrze tradiční politické představy a vnějškový politický koncept, nýbrž bude muset vycházet od lidské existence. 35 To, že disent nepřichází s tradiční politickou alternativou, však podle Havla nezna- mená, že nakonec nemá v jistém smyslu politický charakter. „Život v pravdě“ nemá jen dimenzi existenciální, noetickou a mravní, ale též funkci politickou. Ta spočívá v tom, že „je-li základní oporou systému ‚život ve lži‘, pak není divu, že jeho základní hrozbou se stává ‚život v pravdě‘. Proto ho musí stíhat tvrději než cokoliv jiného.“ Dochází pak k zá- věru, že „nejpůvodnějším zázemím a východiskem toho, co by se dalo v nejširším slova smys- lu chápat jako ‚opozice‘, je v post-totalitním systému ‚život v pravdě‘“ . 36 Dokonce můžeme říci, že pokud je pro režim typická ideologická bezobsažnost a pokud je lež jako taková brána disentem za jeho hlavní oporu, je připravena cesta k revoluční situaci, neboť se režim stává tím, co Ernesto Laclau či dříve Karl Marx nazývají „notorickým zločinem celé společnosti“. Univerzalizací lži jako jeho opory se dosahuje toho, že komunistický režim sice zůstává partikulárním režimem, „ale na druhou stranu, má-li být notorickým zločinem celé společnosti, jeho vlastní partikulárnost musí být chápána jako symbol něčeho jiného, něčeho, co je s ním nesouměřitelného“ . 37 Rozdíl oproti tomuto původně Marxovu pojetí, kdy „má-li být jeden stav par excellence stavem osvoboditelem, je třeba, aby naopak 33 FALK, Barbara J. Charter 77: Legacies of Resistance and the Gift of Democratic Dissent. In. DEVÁTÁ, Markéta; SUK, Jiří; TŮMA, Oldřich. Charta 77: od obhajoby lidských práv k demokratické revoluci . p. 42, 50. 34 MOYN, Samuel. The Last Utopia . s. 136. 35 HAVEL, Václav. Moc bezmocných. (1978) online: http://vaclavhavel.cz/showtrans.php?cat=eseje&- val=2_eseje.html&typ=html (13. 4. 2016) 36 Tamtéž. 37 LACLAU, Ernesto. Demokracie a otázka moci . online: http://www.sok.bz/index.php?option=com_con- tent&task=view&id=284 (13. 4. 2016)

110