SBORNÍK 66 SVOČ 2016

ropských režimech a byla užitečná pro bezmocné, avšak „může být katastrofální, pokud se stane nástrojem mocných“ . 42 Ostrá kritika moralisticky založeného přístupu k lidským právům přišla v součas- né české debatě zvláště od Václava Bělohradského. Ten ji staví na odmítnutí typické- ho vyjádření lidskoprávní antipolitiky, kterým byl v souvislosti se změnou koncep- ce české zahraniční politiky názor Carla Gershmana, prezidenta americké instituce National Endowment for Democracy, že „Češi se vzdávají morální odpovědnosti“ . Podle Bělohradského zase naopak předchozí zahraniční politika v oblasti lidských práv, sym- bolicky často zaštiťovaná jménem Václava Havla, využívala „morální autority disentu k legitimizaci americké vůle k unipolarismu.“ 43 Propojením „amerického mesianismu“ a „českého morálního kýče“ tak „vznikl mýtus ‚morálního vlivu‘ na světového hegemona, který pozorně naslouchá výzvě prezidenta-disidenta k podřízení politiky etice“ . 44 Kritika Pavla Barši pak směřuje k tomu, že zatímco Havel konce 80. let byl schopný odlišit roli občanského aktivisty od role profesionálního politika, ve svém pozdějším prezidentském období toho schopen nebyl. Místo představy „ontologicky hierarchického a komplementárního vztahu občanské (‚antipolitické‘) a normální (‚politické‘) politiky“ , kdy „představuje politika občanské (inter)akce (…) ‚předpolitickou‘ podmínku politiky in- stitucionální reprezentace“ , 45 nastupuje smísení politiky a aktivismu. Toto smísení vede k přenesení modelu občanské zodpovědnosti morálně jednajícího soukromého jednot- livce do pojetí zodpovědnosti státníka, který by se měl podle Maxe Webera řídit ne etikou přesvědčení, ale etikou zodpovědnosti. Příkladem budiž Havlovo ospravedlnění invaze do Iráku těmito slovy: „Kolem režimu, který vyhlazuje vlastní občany (…) nelze věčně chodit jako kolem Jana Lopatky ležícího na chodníku bez pomoci.“ Toto morální občanské jednání pomoci člověku na chodníku však nelze přenést do výsostně politic- ké oblasti, kde se naopak musíme pídit po důsledcích našeho jednání. 46 Řešením, na které můžeme v reakci na uvedené kritiky poukázat, je volání po takové politizaci lidských práv, která nebude mísit morální a politický jazyk, ale zdůrazní je- jich vzájemnou odlišnost. To neznamená, že by dodržování lidských práv mělo přestat být zahraničněpolitickou prioritou či že by víra v lidská práva neměla být přesvěd- čením politika. Znamená to takový přístup, kdy bude zahraniční lidskoprávní poli- tika založená na etice odpovědnosti a zároveň bude politizována tak, že lidská práva budou nádobou, která může být střídavě vyplňována jejich různými interpretacemi, z nichž žádná by neměla srůst se samotným pojmem. Jde o interpretaci lidských práv 42 FIALA, Jaroslav. Lidská práva v tísni. In: PŘIBÁŇ, Jiří; BĚLOHRADSKÝ, Václav et al. Lidská práva: (Ne)smysl české politiky . s. 132. 43 BĚLOHRADSKÝ, Václav. To jsou paradoxy, co? Právo. 6. 12. 2014. online: http://cepin.cz/cze/clanek. php?ID=1257 (15. 4. 2016) 44 BĚLOHRADSKÝ, Václav. Naše nynější lidskoprávní katastrofa. In: PŘIBÁŇ, Jiří; BĚLOHRADSKÝ, Václav et al. Lidská práva: (Ne)smysl české politiky . s. 37. 45 BARŠA, Pavel. Cesty k emancipaci . Praha: Academia, 2015. s. 194-195. 46 Tamtéž. s. 204-205.

112