SBORNÍK 66 SVOČ 2016

ských práv takové vzájemně na sebe působící okolnosti jako změna priorit v kontextu Studené války od uchování stability v mezinárodním prostoru směrem k dodržování práv jednotlivce, nástup individualisticky založeného neoliberalismu či posílení role transnacionálních nevládních organizací typu Amnesty International. Důležitá v tom- to pohybu byla Helsinská konference v roce 1975, která byla impulsem pro disident- ská hnutí ve střední a východní Evropě. Jejich aktivity pak zase přispěly k aktivnější lidskoprávní politice USA, pro které se lidská práva stala důležitým instrumentem v otázce vztahu supervelmocí. Naopak v Evropě symbolizovala spíše základ znovu se rodící evropské identity . I proto byla lidská práva pro disent zemí střední Evropy nejen prostředkem boje proti totalitarismu, ale též věcí „návratu do Evropy“. Klíčové pro zrod antipolitické ideje lidských práv jako tzv. poslední utopie bylo také uprázdnění ideologického prostoru po krachu kolektivistických utopií na konci 60. a počátku 70. let, přičemž názorový posun k prioritě obrany lidských práv bylo možné vidět i u původně radikálně levicových západních intelektuálů. V zemích východního bloku pak zase legalismus lidských práv a existenciální moralismus „života v pravdě“ reagovaly na ideologickou vyčpělost komunistických režimů, které se staly pouhými „notorickými zločiny celé společnosti“. V těchto podmínkách však získaly na první pohled antipolitické ideje lidských práv a „života v pravdě“ politický charakter, neboť ony představovaly opozici režimu, který byl sám depolitizovaný. Nedostatečné přiznání politického charakteru lidských práv po roce 1989 však ved- lo ke smísení politického a morálního jazyka tehdy, když se bývalí disidenti dostali k moci. V zahraniční politice toto smísení jazyků občanského aktivismu a klasické politiky občas vedlo k převážení moralismu nad legalismem či etiky přesvědčení nad etikou odpovědnosti. Cestou k opětovné politizaci lidských práv příhodné pro pro- středí demokratické politiky tak bude takový výklad lidských práv, který jim přizná charakter takového pojmu, jehož jednotlivé partikulární interpretace nemohou srůst s pojmem samotným. Tento přístup pak povede i k tomu, že se uzná jako legitimní i případné radikálnější přehodnocení koncepce zahraniční politiky, přičemž je však stále nutné pamatovat na princip etiky odpovědnosti. Posledním představeným bodem demokratizace a politizace lidskoprávního diskurzu je pak zdůraznění vzájemně se ne- vylučujícího charakteru lidských práv a utopických projektů. Lidská práva by neměla zůstat poslední utopií, která blokuje politické vizionářství, ale mohla by se naopak ve svých různých interpretacích stát pevným základem nové přicházející utopie.

115