SBORNÍK 66 SVOČ 2016

Je jistě možné argumentovat, že špatná a nedostatečná ostraha vnější hranice a pro- blémy s tím spojené mohou být do značné míry způsobeny členskými státy samotný- mi. I v případě, že by tomu tak v současné situaci bylo, je však zároveň nesporné, že pravidla stanovená v nařízení Dublin III přenášejí odpovědnost za vyřizování žádostí o mezinárodní ochranu v EU v zásadě výlučně na členské státy na vnější hranici EU, tj. zejména na státy jižní a východní Evropy (z nichž mnohé navíc patří mezi chudší členské státy). 72 Kromě toho je otázka, zda by to, že je vzniklý „stav nouze“ do jisté míry způsoben neplněním závazků plynoucích z práva EU, mělo při aplikaci čl. 78(3) SFEU hrát roli, a to především za okolností, kdy nezvládnutí situace ze strany někte- rých členských států působí problémy EU jako celku 73 . Pohyb statisíců lidí napříč EU ve snaze si „vycestovat“ mezinárodní ochranu v kýžených členských státech spojený s nedostatečnou akceschopností EU totiž motivuje jednotlivé členské státy přijímat individualistická a nekoordinovaná opatření bez ohledu na celek 74 a ve výsledku vede k odklonu od skutečně „ společné “ azylové politiky 75 . Ze znění čl. 78(3) SFEU se při- tom zdá, že jeho hlavním cílem je právě řešit aktuálně nastalé problémy, nikoliv hledat jejich viníka. Je proto logičtější posuzovat existenci „stavu nouze“ objektivně a nikoliv s ohledem na možné prohřešky jednotlivých členských států. Zajistit dodržování práva EU je primárním cílem řízení pro porušování Smluv podle čl. 258 a 259 SFEU, niko- liv právního základu v čl. 78(3) SFEU. 3.2 Podmínka třetí: přijetí ve prospěch dotčených členských států („for the benefit of the Member State(s) concerned“) Účelem opatření podle čl. 78(3) SFEU je pomoci členským státům vyřešit stav nou- ze, jemuž v oblasti azylové politiky čelí. Z logiky věci tedy plyne, že přijaté dočasné opatření musí být přijato ve prospěch členského státu, příp. států, které se potýkají s náhlým přílivem příslušníků třetích zemí a v důsledku toho čelí nouzové situaci. Obě rozhodnutí byla přijata s cílem ulehčit azylovým systémům Itálie a Řecka 76 , čelícím nouzové situaci ve smyslu čl. 78(3) SFEU. Relokace části žadatelů o meziná- rodní ochranu do jiných členských států sníží nápad žádostí, jež budou muset azylové systémy obou států řešit, a zároveň ulehčí jejich přetíženým přijímacím kapacitám 77 . Aniž by bylo třeba posuzovat vhodnost či efektivitu přijatých opatření (což je již otáz- ka proporcionálního výkonu přenesených pravomocí), je tedy možné konstatovat, že První i Druhé rozhodnutí třetí podmínku prima facie splňují. 72 Srov. Barnard, C., Peers, S., op. cit., s. 796. 73 Srov. Veebel, V., Markus, R.: Europe‘s Refugee Crisis in 2015 and Security Threats from the Baltic Perspective . In: Journal of Politics and Law, Vol. 8, No. 4/2015, s. 258. 74 Obdobně Selac, op. cit., s. 73-74 a 106-107. 75 Viz čl. 78 SFEU. 76 Srov. např. bod 21 preamb. a čl. 1 Prvního rozhodnutí a bod 26 preamb. a čl. 1(1) Druhého rozhodnutí. 77 Obdobně Peers, S.: Relocation of Asylum-Seekers in the EU: Law and Policy , publikováno 24.9.2015, dostupné z: .

129