SBORNÍK 66 SVOČ 2016

podmínky pro její přiznání, což mohou být i desítky let. Materiálně lze tedy přijatá opatření jen obtížně kvalifikovat jako „dočasná“ ve smyslu čl. 78(3) SFEU, neboť je- jich účinky jsou spíše dlouhodobého, nežli krátkodobého charakteru. Omezení zakotvené v právním základu čl. 78(3) SFEU by přitom nemělo být možné jednoduše obejít tím, že se formální délka účinnosti a platnosti dotčeného aktu stanoví na několik málo měsíců či let. Zvláště s přihlédnutím k tomu, že přítomnost přísluš- níků třetích států na území státu a povinnost poskytovat jim mj. v režimu národního zacházení sociální práva je podstatným zásahem do suverenity státu a má i závažné ekonomické dopady 90 . Aktivita EU v oblasti migrace a azylu přitom musí brát v potaz potenciální konflikt mezi pravomocí EU a státní suverenitou jednotlivých členských států a snažit se mezi nimi nastolit rovnováhu. 91 Rozhodující by proto měl být obsah přijatého rozhodnutí, nikoliv (ryze formální) délka jeho účinnosti, neboť jedině tak lze posoudit jeho skutečné dopady na členské státy a reálný zásah do jejich oprávněných národních zájmů. Z těchto důvodů mám za to, že podmínka „dočasnosti“ v případě Prvního a Druhého 92 rozhodnutí splněna není. 4. Dodržení zásady proporcionality 4.1 Zásada proporcionality a posuzování jejího dodržení – obecně Podle čl. 5(4) SEU nesmí činnost EU, co do formy ani obsahu, překročit rámec toho, co je „ nezbytné pro dosažení cílů Smluv “. Jako pravidlo tedy musí být veškerá legislativní i správní činnost EU, tj. výkon svěřených pravomocí, v souladu se zásadou proporcionality. 93 Dbát na její dodržování je přitom povinností každého orgánu EU. 94 Z hlediska hierarchie právních norem lze zásadu proporcionality v čl. 5(4) SEU řadit mezi primární právo. Z tohoto důvodu může být důvodem neplatnosti unijních práv- ních aktů 95 . Test užívaný Soudním dvorem k přezkumu splnění zásady proporcionality sestává ze dvou až tří kroků. V prvních dvou krocích se zkoumá vhodnost zvoleného opatření (jeho způsobilost dosáhnout proklamovaného cíle) a jeho potřebnost (tj. zda je nutné k dosažení vytyčeného cíle a zda neexistují jiná efektivní opatření, jež by více šetřila jiné přítomné zájmy a hodnoty). Posledním krokem je posouzení proporciona- lity v užším smyslu, tj. zda opatření ve prospěch dosažení svého cíle nepřiměřeně neo- mezuje jiné důležité zájmy (např. práva jednotlivce). Ne vždy je však nutné posuzovat 90 Srov. Veebel, V., Markus, R., op. cit., s. 258. 91 Srov. Barnard, C., Peers, S., op. cit., s. 777: „ The EU`s involvement in this field of law […] has to manage two distinct but related conflicts: the balance between EU competence in this field and national sovere- ignty […] .“ 92 Obdobně též Slovenská republika proti Radě , C-643/15, bod 5 (bez bližšího odůvodnění) a zejm. Maďarsko proti Radě , C-647-15, bod 2: „ S institutem „dočasných opatření“ […] je neslučitelné opatření přijaté na dobu 24 měsíců – a v určitých případech na dobu 36 měsíců – jehož důsledky navíc přetrvávají i po uplynutí řečené doby.“ 93 Srov. čl. 5(1) věta první SEU, Barnard, C., Peers, S., op. cit., s. 116. Blíže též Svoboda, op. cit., s. 48. 94 Srov. čl. 1 Protokolu (č. 2) o používání zásad subsidiarity a proporcionality. 95 Srov. Barnard, C., Peers, S., op. cit., s. 551-558.

132