SBORNÍK 66 SVOČ 2016

na základě dobrovolných závazků jednotlivých členských států 127 . Na druhou stranu je nutné upozornit, že i dočasný relokační mechanismus se vztahuje pouze na vybrané skupiny osob – žadatele „ s jednoznačnou potřebou mezinárodní ochrany “. 128 Rozdíl je pouze v tom, že působnost Prvního a Druhého rozhodnutí se určuje podle čtvrtletních statistik Eurostatu, zatímco u dočasné ochrany je okruh beneficientů stanoven přímo rozhodnutím Rady (s možností členských států v případě změny situace dočasnou ochranu rozšířit i na další kategorie osob) 129 . Pokud jde o právní závaznost stanove- ného počtu osob, jimž mají jednotlivé státy poskytnout ochranu, ani První rozhod- nutí neobsahuje právně závazné kvóty, tudíž nelze a priori tvrdit, že by dobrovolnost automaticky činila ze směrnice 2001/55 méně vhodné řešení než dočasný relokační mechanismus přijatý podle čl. 78(3) SFEU. Na základě výše řečeného se domnívám, že lze přesvědčivě tvrdit, že přijetí dočas- ného relokačního mechanismu nebylo potřebné , neboť právo EU již obsahovalo jiný nástroj řešení, přijatý přímo za účelem reagovat na obdobné krizové situace. Vzhledem k tomu, že směrnice 2001/55 nevyžaduje individualizované azylové řízení, je možné ji navíc považovat za způsobilejší dosáhnout zamýšleného cíle – tj. ulehčit přetíženým azylovým systémům (a to nejen v Itálii a Řecku). Přetížení azylového systému přitom není problémem pouze Itálie a Řecka – ba naopak, týká se nemalého počtu členských států, z nichž mnohé jsou v ještě složitější situaci než oba zmíněné státy 130 . Lze uzavřít, že byť by bylo možné dočasný relokační mechanismus považovat za způsobilý dosáh- nout proklamovaného cíle, nelze jej zároveň považovat za potřebný k jeho dosažení, neboť existuje alternativní právní nástroj, jež je dokonce ve vztahu k zamýšlenému cíli potenciálně efektivnější. 5. Závěr Vzhledem k tomu, že čl. 78(3) SFEU (ani jemu přecházející čl. 64(2) SES) nebyl doposud využit, stál zatím mimo zájem jak Soudního dvora, tak právní doktríny. Je proto obtížné předvídat, jaký postoj Soudní dvůr k výkladu tohoto ustanovení zau- jme. Obecně lze nicméně podle mého názoru konstatovat, že současná krizová situace do působnosti čl. 78(3) SFEU spadá 131 , a je tedy možné na jeho základě určitá dočas- ná opatření přijmout. Navzdory tomu však nejsem přesvědčena o tom, že je Komisí a Radou zvolené opatření v souladu se všemi podmínkami, jež čl. 78(3) SFEU stanoví. S přihlédnutím k současné podobě dočasného relokačního mechanismu mám zato, že spíše než pouhým „dočasným opatřením“ je nutné na něj hledět jako na opatření dlouhodobého rázu. Jeho podstatou totiž není pouhé provedení azylového řízení v ji- ném než příslušném státě, nýbrž de facto přenesení odpovědnosti za poskytování me- 127 Srov. 25 sm. 2001/55. 128 Viz bod 25 preamb. a čl. 3(2) Prvního rozhodnutí a bod 17 preamb. a čl. 3(2) a 4 Druhého rozhodnutí. 129 Srov. čl. 5(3) a 7 sm. 2001/55. 130 Srov. Přílohu č. 2. 131 Obdobně Peers, S.: Relocation of Asylum-Seekers , op. cit.

136