SBORNÍK 66 SVOČ 2016

vyhoštění cizinců 21 , zákaz trestu smrti, 22 základní zásady spravedlivého trestního pro- cesu, 23 rovnost mezi manžely, 24 a zákaz diskriminace. 25 I přes tato rozšíření nelze říci, že by dodatkové protokoly rozšířily ochranu i na sociální práva, neboť z výše uvedených do nich lze řadit pouze právo na vzdělání. Samotné právo na zdravotní péči v Úmluvě však obsaženo není. Přesto však ESLP judikaturu k právu na zdravotní péči vytvořil. Cesta k níže roze- braným judikátům vedla přes dva základní principy, a to dovození pozitivních obli- gací a dovození inherentních práv. Stručně řečeno, ESLP nejprve zvolil teleologický výklad aby dovodil, že k efektivní ochraně práv v Úmluvě nestačí, aby se státy zdržel zásahů do základních práv, nýbrž, že v určitých situacích musí učinit i aktivní kro- ky k jejich ochraně. Druhým krokem pak byla extenzivní interpretace práv zakot- vených v Úmluvě, což lze pozorovat zejména u vágního článku 8 garantující respekt vůči rodinnému a soukromému životu. Tímto bylo překonáno úzké vymezení základ- ních práv v Úmluvě samotné. Na základě těchto dvou principů dovodil ESLP právo na zdravotní péči z práva na život (čl. 2), zákazu mučení (čl. 3) a práva na respektování soukromého života (čl. 8). Právo na zdravotní péči tak není samostatné, nýbrž je inhe- rentně obsaženo v jiných právech. Jak již bylo uvedeno výše, i práva první generace typicky vyžadují ze strany stá- tu kromě negativních závazků (něčeho se zdržet) i závazky pozitivní (nějak konat). Existenci pozitivních závazků Státu dovodil ESLP poprvé v r. 1979, a to takřka sou- běžně v případech Marckx proti Belgii a Airey proti Irsku . V prvním případě Marckx proti Belgii byla stěžovatelkou neprovdaná matka, která podle tehdejšího belgického práva nebyla uznána rodičem dítěte okamžikem narozením, nýbrž musela svou vlastní dceru adoptovat. Přestože dikce článku 8: „Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života…“ nasvědčuje spíše povinnosti státu zdržet se zásahu, v tomto případě z něj Soud dovodil i pozitivní závazek státu právně uznat příbuzen- ský vztah mezi matkou a její dcerou. 26 Tento pozitivní závazek však není zdaleka tak kontroverzní jako pozitivní závazek poskytnout zdravotní péči, neboť jeho splnění je pro stát finančně nenáročné. Tak tomu však již není v případě Airey proti Irsku , kde stěžovatelka usilovala před vnitrostátními soudy o rozvedení manželství, avšak nemě- la prostředky na právní zastoupení před irským Nejvyšším soudem. Přestože právní zastoupení stěžovatelky nebylo vyžadované zákonem, ESLP zhodnotil jako krajně ne- pravděpodobné, že by v daném řízení byl laik schopen efektivně uplatnit své zájmy bez právního zástupce. Proto Soud dovodil z práva na spravedlivé řízení povinnost státu zajistit bezplatnou právní pomoc nemajetným osobám, které nejsou efektivně schopny 21 čl. 4 Protokolu 4 k Úmluvě. Štrasburk, 16. 10. 1963. 22 Protokol č. 6 k Úmluvě. Štrasburk, 28.IV.1983 a Protokol č. 13 k Úmluvě. Vilnius, 3. 5. 2002. 23 čl. 1-4 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Štrasburk, 22. 11. 1984. 24 čl. 5 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Štrasburk, 22. 11. 1984. 25 Protokol č. 12 k Úmluvě. Řím, 4. 11. 2000. 26 Marckx proti Belgii . Rozsudek pléna ESLP. 13. 6. 1979. Stížnost č. 6833/74. § 31.

169