SBORNÍK 66 SVOČ 2016

2.2 Analýza rozsudku 5 Cmo 497/98 10 První významnější rozhodnutí, ve kterém soud definoval, co můžeme rozumět pod po- jmem nesamostatné námitky, je rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. ledna 1999. V tomto rozsudku vycházel soud z následujícího skutkového stavu (zjednodušeně): žalovaným v dané věci byla emitována směnka vlastní ve prospěch remitenta – společ- nosti M. -, která měla krýt splátku za odkoupení zásob od společnosti M. Společnost M. následně tuto směnku indosovala na žalobce. Z dalšího řízení dále vyplynulo, že žalobce měl být jedním z hlavních akcionářů společnosti M., přičemž jeden z ředite- lů organizační složky žalobce měl být zároveň členem představenstva společnosti M. Společnosti M. měl dále hrozit konkurs. Mezi společností M. a žalovaným existovala smlouva, která stanovila mj. i ustanovení o nemožnosti převodu dané směnky. Z řízení před soudy vyplynulo, že soud prvního stupně vydal proti žalovanému SPR, proti kterému žalovaný podal včas námitky spočívající v tvrzení, že směnka měla krýt splátku za odkup zásob od společnosti M., přičemž žalovaný dále tvrdil existenci smlouvy kupní s doložkou zákazu převodu směnky. Soud prvního stupně v řízení o ná- mitkách daný SPR ponechal v celém rozsahu v platnosti. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání, ve kterém namítal existenci vztahu mezi žalobcem a společností M., ve kterém spatřoval splnění podmínky ust. § 17 čl. 1 zákona č. 191/1950 Sb., 11 zákona směnečného a šekového (dále jen „ZSŠ“) – vědomé jednání na škodu dlužníka při nabytí směnky. Na to žalobce reagoval tak, že namítl koncentraci řízení (která nastala třetím dnem po doručení SPR odpůrci). Odvolací soud se ve svém rozsudku zabýval povahou vědomého jednání na škodu dlužníka a dále uvedl, že: „[o]kolnost, že majitel směnky jednal při nabývání směnky ke škodě dlužníka není samostatnou námitkou proti směnečnému platebnímu rozkazu. Průkaz o této okolnosti je jen předpokladem pro úspěšné uplatnění jiné námitky svědčící dlužníku proti předchozímu majiteli i proti indosatáři. Nepodléhá tedy tato okolnost kon- Z výše uvedeného rozsudku 5 Cmo 497/98 vyplývá definiční znak nesamostatných námitek. Za nesamostatnou námitku lze tedy označit okolnost (skutečnost), která, je-li prokázána, umožňuje úspěšně uplatnit jiné námitky (které již však musí být včas uplatněny). Lze tedy dovodit, že jediným definičním znakem nesamostatných námitek je jejich postavení jako podmínky sine qua non uplatnění námitky jiné, která již na- vozuje samotnou obranu.Přítomnost definičního znaku v té které námitce lze dovodit především z ustanovení zákona (ZSŠ), např. § 10 a 17 čl. I, který podmiňuje možnost namítat skutečnosti vyplývající z vlastních vztahů žalovaného k výstavci nebo k dří- centrační zásadě ve směnečném rozkazním řízení.“. 2.3 Definiční znak nesamostatných námitek

10 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 1999, sp. zn. 5 Cmo 497/98. In: ASPI [právní infor- mační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 8. 3. 2016]. 11 Zákon č. 191/1950 Sb. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 8. 3. 2016].

182