SBORNÍK 66 SVOČ 2016

Právní řád rozlišuje dva základní druhy rekognice, a to rekognici věcí a rekognici osob. V následujícím textu bude pozornost zaměřena výhradně na rekognici osob, u níž dojde k nastínění nejdůležitějších aspektů a druhů rekognice a v druhé části k uvedení nejčastějších vad při její realizaci včetně způsobených procesních důsledků. Nebude-li výslovně uvedeno jinak, je pojednáváno o klasické rekognici osob in natura, tedy o znovupoznání na základě přímého pozorování vnějšího vzhledu osoby. 2. Základní charakteristika rekognice osob Podstatou rekognice osob je znovupoznání určité osoby, která byla dříve vnímána osobou poznávající. Takové znovupoznání je důležité pro dokazování v trestním řízení, a tedy pro trestní řízení jako celek. Znovupoznáním rozumíme psychofyziologický proces umožňující poznávající osobě vybavit si dříve vnímaný objekt a srovnávat vyba- vené představy s momentálním vjemem předváděného objektu, v rámci čehož dochází k vyloučení nebo ztotožnění předváděných objektů. 4 Poznávající osobou může být po- dezřelý, obviněný či svědek. Vždy se však musí jednat o takovou osobu, která vlastními smysly vnímala přítomnost určité osoby - osoby poznávané. Z povahy věci je tak vylou- čeno, aby poznávající osobou byl např. znalec či konzultant, nebo aby se poznávající osoba nechala v rámci úkonu rekognice zastoupit na základě plné moci osobou jinou. Poznávaným je zpravidla možný pachatel či spolupachatel trestné činnosti, případně jiná osoba, která má určitý vztah k projednávanému skutku. Řádné provedení reko- gnice tedy bezpodmínečně vyžaduje osobní přítomnost jak osoby poznávající (dále též jako osoba ztotožňující ), tak osoby poznávané (dále též jako osoba ztotožňovaná ). Poznávaný je vždy v rámci daného úkonu právě jeden. Jeho účast lze vynutit a za- jistit vhodnými prostředky v souladu s trestním řádem, konkrétně předvoláním, před- vedením či uložením pořádkové pokuty. Je však poznávaná osoba, kterou je obviněný, povinna podrobit se rekognici? Po dlouhou dobu převládal názor, že obviněný jakož- to poznávaný je povinen se k úkonu dostavit, avšak do protokolu může uvést, že se rekognici odmítá podrobit – o tomto právu musel být řádně poučen. 5 K odmítnutí podrobení se docházelo pouze zřídkakdy, pachatelé častěji vsadili na změnu a masko- vání jejich vzhledu, čímž výsledky rekognice výrazně ovlivnili či znovupoznání přímo znemožnili. V roce 2006 došlo ke změně, když Ústavní soud ČR svým nálezem 6 stanovil povin- nost obviněného pasivně se úkonu znovupoznání podrobit. Obviněného však nadále nelze nutit k aktivnímu jednání, kterým by sám sebe mohl usvědčit. Ústavní soud ve svém nálezu sice konstatoval, že nadále platí zásada „ nemo tenetur se ipsum accusa- 4 Musil, J., Konrád, Z., Suchánek, J.: Kriminalistika. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 345 5 Tento názor můžeme nalézt ve starších vydáních učebnic, např. Jelínek, J., Draštík, A., Hasch, K. a kol.: Trestní právo procesní. Praha: Eurolex Bohemia, 2002, s. 286, ale také Jelínek, J. a kol.: Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. Praha: Leges, 2009, s. 646 6 Nález Ústavního soudu ČR z 11.10.2007, sp.zn. III. ÚS 528/06, též pod 159/2007 USn.

355