SBORNÍK 66 SVOČ 2016

V souladu s klasickou teorií dělby moci může státní orgán disponovat normativně regulativní pravomocí, která umožňuje stanovit závazná pravidla, nebo pravomocí roz- hodovací (exekutivní), jejímž cílem je aplikovat obecně závazné normy na konkrétní případy, či soudní pravomocí zajišťující nezávislé a nestranné rozhodování sporů. 1 Aby státní orgán mohl uplatnit svou pravomoc, je nezbytné posoudit rozsah společenských vztahů, na které může aplikovat mocenské prostředky, jimiž disponuje. Za tímto úče- lem se vymezuje rozsah jeho působení, který je označován jako působnost, jenž vytváří a limituje aplikační prostor pro pravomoc. Působnost se zpravidla rozlišuje na věcnou, územní, osobní a funkční. Zatímco věcná působnost vymezuje okruh právních otázek, ve kterém může orgán realizovat jemu svěřenou pravomoc, místní působnost limituje teritoriální dosah. Osobní působnost vymezuje okruh subjektů, o kterých může orgán rozhodnout. Působnost funkční reflektuje vztah dvou článků jednoho systému, který je vertikálně strukturován a umožňuje, aby výše stojící článek přezkoumával či kont- roloval činnosti nižšího článku. Příslušnost pak představuje procesní kategorii, která vyjadřuje konkrétní vztah, v němž konkrétní státní orgán realizuje svou pravomoc a působnost vůči určitým adresátům. 2 2.2 K pojmu kompetence V nauce lze identifikovat tři základní přístupy, které popisují vzájemný vztah výše uvedených pojmů. 3 V. Knapp kompetenci považuje za konkretizaci pravomoci a po- užívá ji jako synonymum příslušnosti, neboť „pravomocí se zpravidla rozumí generické označení orgánu oprávněného o věci rozhodovat, kdežto kompetencí (příslušností) se rozu- mí specifické označení takového orgánu“. 4 Druhý přístup, který podporuje v některých ze svých rozhodnutí i Ústavní soud, ztotožňuje kompetenci s působností, jelikož „lze pravomoc státního orgánu chápat jako samotnou realizaci státní moci v příslušné formě (tj. ve formě normotvorné nebo individuálně rozhodovací), zatímco kompetence již jako zcela konkrétní věcné vymezení otázek realizovaných v procesu výkonu pravomoci“. 5 Poslední přístup nahlíží na kompetenci obecněji jako na nadřazenou kategorii, která v sobě zahrnuje pravomoc i působnost, a proto „se kompetencí míní rozsah toho, co orgán smí, má nebo je oprávněn činit“. 6 Z výše uvedeného vyplývá, že kompetence je pojem široký a obecný, jehož obsah závisí nejenom na výchozím teoretickém přístupu, ale i právním odvětví, ve kterém je konkrétně užíván. Osobně se ztotožňuji se třetím pojetím, které je prezentováno F. Weyrem, jelikož na tento pojem pohlíží v nejobecnější rovině a vyjadřuje jak pojem 1 KLÍMA, Karel. Teorie veřejné moci (vládnutí) . 2. vyd. Praha: ASPI, 2006, s. 193, 194. 2 KLÍMA, Karel. Státověda . 2. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2011, s. 230-233, 374. 3 FRUMAROVÁ, Kateřina. Kompetenční spory rozhodovaní Nejvyšším správním soudem. Správní prá- vo. 2013, 46 (6), s. 313. 4 KNAPP, Viktor. Teorie práva . Praha: C. H. Beck, 1995, s. 197. 5 Nález Ústavního soudu ze dne 12. prosince 2006, sp. zn. Pl. ÚS 17/06. 6 Tento přístup zastává například F. Weyr. V podrobnostech viz WEYR, František. Teorie práva . Brno: Orbis, 1936. s. 119.

441