SLP 02 (2013)

Ani úprava platná do 31. 12. 2011 nepovažovala tyto znaky za přítomné vždy u ka- ždého výkonu závislé práce. Ust. § 2 odst. 4 ZP stanovilo, že zaměstnanec se může se zaměstnavatelem na pracovní době také dohodnout (slova: „jinak dohodnuté době“). Koná-li zaměstnanec práci v jiném dohodnutém místě, pak tak obvykle činí v pracovní době, kterou si sám rozvrhuje, a k výkonu práce často používá vlastních nástrojů či zařízení. 859 V takovém případě je opravdu velmi obtížné hovořit ještě o podřízenosti zaměstnance v klasickém významu tohoto institutu. U takových zaměstnanců zůstává zaměstnavateli zachováno pouze právo jednostranně určovat způsob výkonu práce. 860 Proto ostatně domáčtí zaměstnanci (ve smyslu ust. § 317 ZP i jiné osoby ve stejném režimu) se např. v německé odborné literatuře nepovažují za zaměstnance, ale charak- terizují se jako „osoby zaměstnancům podobné“. Doba práce má dvojí význam, jednak jako délka trvání pracovněprávního vztahu, 861 jednak jako pracovní doba. K prvnímu lze uvést, že ač to ZP výslovně nestanoví, 862 podstatou pracovněprávního vztahu je nikoliv jednorázové, ale opakované poskytování služeb. 863 V tomto smyslu správně, na základě předchozí judikatury Nejvyššího správ- ního soudu, zmiňoval Pokyn D-285, že znakem závislé činnosti je okolnost, že vztah mezi plátcem příjmu a fyzickou osobou je dlouhodobý anebo soustavný, resp. fyzická osoba vykonává činnost dlouhodobě pouze pro jednoho plátce příjmu, a to osobně nebo prostřednictvím spolupracující osoby ve smyslu § 13 zákona o daních z příjmu. 864 Ze zahraničních úprav lze poukázat na ust. § 1 odst. 2 slovenského zákoníku práce, který jako znak závislé práce do 31. 12. 2012 stanovil: „(…) pozostáva prevažne z opakovania určených činností (…)“. 865 Opakovanost poskytování služeb je ovšem zdůrazněna též 859 Srov. ale rozsudek NS SSR ze dne 14. 10. 1970, sp. zn. 6 Cz 90/70 (R 9/1971), kde soud konstatoval: „Skutočnosť, že pracovník pri plnení pracovných úloh používa vlastný výrobný prostriedok alebo pracovný nástroj, sama o sebe nebráni vzniku pracovnoprávneho vzťahu.“ 860 K obdobnému legislativnímu vývoji v polské úpravě viz Gersdorf, M. Cechy charakterystyczne stosunku pracy po nowelizacji kodeksu pracy, PiZS 2002, č. 10, str. 18 a násl. 861 Srov. Chyský, J.: Pracovní právo, Praha, Orbis 1950, str. 14. 862 Což je překvapivé, protože lze dohledat judikaturu, která tento znak označila za rozhodující při iden- tifikaci nesamostatné práce. Z poslední doby lze zmínit rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem rozsudek ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 15 Ca 219/2000, který judikoval: „Rozhodující rozlišovací znak však představuje ujednání o dlouhodobé spolupráci zmiňovaných fyzických osob se žalovaným při provádění zakázek, které svědčí o tom, že předmětem smluv o dlouhodobé spolupráci byl opakující se výkon práce, jež sloužil k plnění běžných úkolů vyplývajících z podnikatelské činnosti žalobce. Z přehledů plateb za jednotlivé provedené práce přitom vyplývá, že tyto osoby se skutečně na realizaci zakázek podílely po celá rozhodná zda- ňovací období.“ 863 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. července 2006, čj. 2 Afs 173/2005-69. 864 D-285, Pokyn k aplikaci § 6 odst. 1 a 2 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších a vymezení tzv. závislé činnosti, čj.: 53/79 983/2005-532, uveřejněn ve Finančním zpravodaji 2005, č. 9, str. 819. Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2011, č.j. 1 Afs 53/2011, bod 26. 865 S účinností k 1. 1. 2013 však došlo k vypuštění této úpravy. Více vládny návrh zákona, ktorým sa mení a dopĺňa zákon č. 311/2001 Z. z. Zákonník práce v znení neskorších predpisov a ktorým sa menia a do- pĺňajú niektoré zákony, tisk č. 186, Národná rada SR, 2012 a zvláštní část důvodové zprávy, komentář k bodu 2.

173