SLP 02 (2013)

nebo podobnými pracovními podmínkami. Kolektivní smlouva sloužila jako nástroj dosažení sociálního smíru mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, kdy v jeho zájmu garan- tovala zaměstnancům takové pracovní podmínky, které zákonodárce nebyl ochoten či schopen upravit na úrovni zákona. Praxe uzavírání kolektivních smluv předešla její právní úpravu. Kolektivní smlouvu právní teorie vymezila jako smlouvu sjednanou mezi organi- zacemi zaměstnanců a zaměstnavatelů, popřípadě jedním zaměstnavatelem, která se týká pracovního poměru. Pojmově na jedné straně kolektivní smlouvy vystupoval ko- lektiv. 282 Kolektivní smlouva byla doktrínou a následně též judikaturou klasifikována jako smlouva soukromoprávní. Důvodem byl majetkový předmět kolektivní smlouvy. Ani OZO, ani jiný zákon (např. spolkový zákon) však kolektivní smlouvu neupravoval jako konkrétní smluvní typ. 283 Klasifikaci kolektivní smlouvy ztěžovaly základní teoretické otázky spojené s určením právního základu nároků zaměstnanců založených v kolektivní smlouvě (když zaměstnanci nebyli její smluvní stranou) a později též dvojjediná povaha kolektivní smlouvy jako smlouvy (právního úkonu) a pramene práva současně. 284 S tímto druhým problémem jsou spojeny závažné interpretační otázky mimochodem dodnes. Bylo/je nutno kolektivní smlouvy vykládat jako smlouvu či jako právní normu? 285 Teorie se pokusila při bližší kvalifikaci kolektivní smlouvu podřadit pod úpravu smlou- vy pracovní, smlouvy přípravné, smíru (narovnání), smlouvy společenské či smlouvy ku prospěchu třetího. 286 Žádný ze smluvních typů se však na kolektivní smlouvu zcela neho- dil. Nejvíce případný se jeví (z pohledu klasických teorií) názor Sedláčka 287 na zatřídění kolektivní smlouvy jako smlouvy ku prospěchu, resp. k tíži třetího. Protože ujednání k tíži třetího odporovalo zákazu uzavírání smluv k tíži třetích osob [ust. § 880 a) OZO], mohlo být takové ujednání pro třetí osoby (též členy odborové organizace) závazné pouze na základě úpravy ve zvláštním zákoně anebo v případě, že by tito k tomu dali kontrahentům zmocnění. Složitým byl též problém konkretizace smluvní strany. 288 Na proces vzniku kolek- tivní smlouvy a určení smluvní strany byl pro nedostatek speciální úpravy aplikován 282 Budník, J.: Několik slov k právnímu problému kolektivní smlouvy, in Pracovní právo, 1932, č. 1, str. 4 a 5. 283 K pojmu kolektivní smlouva viz Budník, J.: Definice kolektivní smlouvy v platném právu, Pracovní právo, 1934, str. 122-127. 284 Se vznikem kolektivní smlouvy jsou též spojeny renesance tzv. sociálního práva (v duchu učení francouz- ských syndikalistů) a úvahy o mimostátním či neoficiálním právu. 285 Vrchní rozhodčí hornický soud se vyslovil pro užití interpretačních pravidel o smlouvách v rozhodnutí z 21. prosince 1927, č. 236 (1927). 286 Srov. Witz, K.: Obecná závaznost kolektivních smluv pracovních, Pracovní právo 1937, str. 175 a litera- turu tam uvedenou. 287 Sedláček, J.: Obligační právo, II., Právník, 1946, str. 116 a násl. Srov. dále Budník, J.: Rozhodčí klausule v praxi nejvyššího soudu, Právník 1931, č. 5, str. 47. 288 Viz Budník, J.: Obecná platnost kolektivních smluv, Pracovní právo, 1937, č. 5, str. 61 a 62. Nejvyšší soud např. dovodil, že na zaměstnavateli, který není členem svazu zaměstnavatelů, který sjednal ko-

61