SLP 02 (2013)

Ustanovení § 16 zákona č. 71/1958 Sb., o závazcích k náhradě škody způsobené za- městnancem porušením povinností z pracovního poměru delegovalo úpravu náhrady škody, kterou zaměstnanec způsobil úmyslně či v opilosti občanskému zákoníku. 355 V nových občanskoprávních kodifikacích dochází ke zjednodušování občansko- právní úpravy, které se mimo jiné projevilo též ve vyjímání určitých vztahů z úpravy ve středním občanském zákoníku (zákon č. 141/1950 Sb.) a posléze též stále platném občanském zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.). Zákonem č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, který nabyl účinnosti 1. ledna 1951, došlo poprvé od účinnosti ABGB k od- dělení základu individuálního pracovního práva od nově vydaného občanského záko- níku. Občanský zákoník z roku 1950 cíleně (vzhledem k separátně probíhajícím ko- difikačním pracím) nepojal do osnovy pracovní právo. To tak ve svém základu zůstalo upraveno v ust. § 1151 až 1164 OZO. V platnosti zůstaly též všechny patenty, dekrety, nařízení a zákony vydané k těmto ustanovením OZO. 356 Torzo OZO tak zůstalo i na- dále obecně platné ke zvláštním pracovněprávním předpisům. 357 Podpůrná působnost občanského zákoníku v pracovněprávních vztazích začala být popírána teprve s účinností prvního československého zákoníku práce, 358 byť spor o univerzalitu občanského zákoníku vedený V. Knappem byl samozřejmě staršího da- ta. 359 V pracovněprávní doktríně se objevují názory o osamostatnění pracovního prá- va. 360 I když jiní autoři samostatnost zpochybňují, 361 judikatura obecných soudů prin- cip samostatnosti pracovního práva zpravidla akceptovala. 362 Občanskoprávní předpisy pak (po určitou dobu) nebylo možné aplikovat ani analogicky. 363 Osamostatnění pracovního práva je zdůvodňováno odlišností předmětu úpravy a též odlišností zásad pracovního práva. Na samostatnost je nahlíženo jako na relativní, pro- tože „všechna právní odvětví v naší společnosti spolu souvisí, více či méně se podmiňují, doplňují a navazují na sebe, a tvoří dohromady ucelený a jednotný právní řád ČSSR“ . 364 355 Ust. § 16 odst. 1 zákona č. 71/1958 Sb., o závazcích k náhradě škody způsobené zaměstnancem poru- šením povinností z pracovního poměru zní: „Způsobil-li zaměstnanec škodu úmyslně nebo v opilosti, odpovídá za ni podle občanského zákoníka.“ 356 Srov. ust. § 568 odst. 2 bod. 1 občanského zákoníku z 1950. 357 Pokud jde o střední občanský zákoník, tak lze odkázat např. na rozhodnutí Krajského soudu v Praze, sp. zn. 24 Ok 107/51 publikovaný in Sb. NS pod č. 1/1952, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Cz 277/54, publikovaného Sb. NS 1954, sv. 11, str. 244 či rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Cz 35/61, publikované in Sb. NS pod č. 3/1962. 358 K tomu viz např. Nejvyšší soud: rozhodnutí 4 CZ19/71, Sb. NS 1972, č. 8, str. 434 a násl. 359 Tomášek, M.: Právník v letech 1948 –1989, in Masopust, Z. (ed.): 150 let českého právnického časopi- su, právo a stát na stránkách právníka, Praha, Ústav státu a práva AV ČR 2011, str. 124. 360 Viz Kovářík, J.: Pracovní právo ČSSR, Praha, Nakladatelství Svoboda, 1966, str. 34 a násl. Zmíněný text sloužil jako učební pomůcka pro posluchače Vysoké školy politické ÚV KSČ. Srov. dále např. Slovník pracovního práva, Praha, Práce, 1982, str. 145. 361 Srov. Kučera, E. a kol.: Obecná teorie státu a práva, díl II, 1. vyd., Praha, Orbis, 1977, str. 247 a 248. 362 Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 310/2006. 363 Poněkud překvapivé rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2708/2000. 364 Srov. Kovářík, J.: Pracovní právo ČSSR, Praha, Svoboda 1966, str. 36.

76