SLP 03 (2013)

OSN, především Valné shromáždění, jasně uznalo právo na mír v několika svých rezolucích. Nejvýznamněji je obsaženo v rezoluci č. 39/11 z roku 1984, kde je potvr- zeno, že lidé na celém světě mají svaté právo na mír, že zachování tohoto práva před- stavuje základní závazek každého státu, a že politiky států by měly směřovat k eliminaci hrozby války, zejména té jaderné, a k odmítnutí použití síly. Problematické u tohoto práva i řekněme této rezoluce je, že obsah nebyl dosud upřesněn a povinnosti států jsou definovány s velkou mírou obecnosti. Toto prohlášení resp. uznání práva na mír bylo znovu obsaženo v dalších rezolucích Valného shromáždění, a to zejména č. 53/243 (z roku 1996 s názvem: Declaration and Programme of Action on a Culture of Peace), 57/216 (z roku 2003 s názvem: Promotion of the right of peoples to peace), 60/163 (z roku 2006 s názvem: Promotion of peace as a vital requirement for the full enjoyment of all human rights by all) a 63/189 (z roku 2009 s názvem: Promotion of a democratic and equitable internatio- nal order). Právem na mír se zabývala i Komise pro lidská práva ve svých rezolucích č. 5 (XXXII) 76, 200/66 a 2002/71 a následně Rada pro lidská práva 8 v rezolucích č. 8/9 z roku 2008, 11/4 z roku 2009 a 14/3 z roku 2010. Právo na mír můžeme nalézt i v jiných mezinárodních dokumentech, ač mnoh- dy okrajově. Mezi takovéto mezinárodní dokumenty patří např. Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace, která v preambuli obsahuje prohláše- ní, že diskriminace mezi lidmi podle rasy, barvy pleti nebo národnostního původu je na překážku přátelským a mírovým vztahům mezi národy a ohrožuje mír a bezpečnost 8 Rada pro lidská práva OSN vzhledem ke svému složení (47 zvolených zemí dle regionů) není ideálním prostředím pro otvírání smluv k podpisu ani pro vyhlašování nových práv v rámci deklarací či jiných typů právně nezávazných dokumentů (doporučení apod.), neboť jim nemůže zajistit dostatečně širokou podporu. V těchto otázkách spolupracuje úzce především s Valným shromážděním. Rada OSN pro lid- ská práva je hlavním univerzálním orgánem zabývajícím se podporou a ochranou lidských práv ve světě. Sleduje dodržování lidských práv v členských státech OSN, vyslovuje se k jejich porušování, podporuje aktivity s cílem takové porušování dokumentovat a předcházet mu, reaguje na krizové situace ve světě, podílí se na rozvoji mezinárodního práva lidských práv a slouží jako hlavní mezinárodní fórum pro dialog o otázkách ochrany a rozvoje lidských práv. Rada pro lidská práva má jakožto orgán přímo podřízený Valnému shromáždění vyšší status, než Komise pro lidská práva. Geografické zastoupení v ní je vyrovnanější a oproti Komisi, která zasedala jednou ročně po dobu šesti týdnů, se zvýšil počet zasedání rady nejméně na deset týdnů během roku. Členové rady jsou voleni Valným shromážděním absolutní většinou hlasů. Funkční období v radě je tříleté, jeden členský stát může být zvolen maximálně na dvě po sobě následující funkční období. 9. května 2006 zvolilo Valné shromáždění 47 členů do nové Rady pro lidská práva, která byla ustanovena rezolucí Valného shromáždění z 3. dubna 2006. Volby se zúčastnilo všech 191 členských států OSN, což podle generálního tajemníka reflektuje jejich společné odhodlání nahradit Komisi pro lidská práva orgánem, který bude efektivnější a bude důvěryhodněji ztělesňovat závazek dodržování lidských práv. Státy byly uskupeny podle regionů, z každého regionu byl volen předem daný počet zástupců – Afrika (13 států), Asie (13 států), Latinská Amerika a oblast Karibiku (8 států), východní Evropa (6 států), západní Evropa a ostatní státy (7 států). Rada pro lidská práva poprvé zasedala v Ženevě 19. června 2006. Česká republika byla dne 20. květ- na 2011 v tajném hlasování zvolena Valným shromážděním OSN za člena Rady OSN pro lidská práva.

10