SLP 03 (2013)

odborníků zastává ideu tzv. dvojího vlastnictví práva na mír. Uvádějí, že mír je ne- dělitelný a to dokazuje samo o sobě, že je právem kolektivním, tedy právem lidského společenství a států zatímco v ten stejný okamžik přímo dopadá na každého člověka jako individuální právo. Podle jiné skupiny expertů je daleko důležitější vyřešit otázku nositelů povinností vyplývajících z tohoto práva, tedy zda povinnosti dopadají na indi- viduální státy, státy jednající kolektivně jménem OSN nebo mezinárodní společenství jako celek. Podobná práva, která můžeme nazvat kolektivními, ale zároveň i individuálními, jsou například právo na rozvoj nebo práva vyplývající z Deklarace práv původních obyvatel z roku (2007). ͻ. Závěr Závěr by měl být shrnutím tématu, ale mnohdy právě v závěru vyvstane spousta otázek, mnohdy filozofických či politických. Je vůbec zapotřebí věnovat úsilí vytvoření předmětné Deklarace, když spousta práv, která mají být obsahem práva na mír, jsou upravena jinými právními instrumenty a mnohdy závaznými dokumenty, nebo jsou součástí mezinárodního práva obyčejového? Nejsou v Deklaraci mnohdy obsažena práva, která v rámci jiných kompetentních orgánů nemají šanci „projít“ do závazného textu, tudíž byly začleněny alespoň do této Deklarace (např. soukromé vojenské a bez- pečnostní společnosti)? Neměla by Rada pro lidská práva věnovat více úsilí novým právům, jejichž potřeba vzniku se rodí díky rychle se měnícím životním podmínkám (zhoršující se životní prostředí, úbytek zdrojů – pitná voda, zemědělská půda atd.)? Nejsou to nikterak právní otázky, ale zamyšlení nad nimi je nedílnou součástí mezi- národního práva. Jakékoliv úsilí o zachování celosvětového míru a bezpečnosti by mělo být vítáno. Právo na mír bylo uznáno již v roce 1984 a je zřejmé, že v současné době, kdy mezi- národní společenství stojí před novými hrozbami a akutní potřebou těmto hrozbám předejít, je oblast práva na mír velmi aktuální oblastí. Právní závaznost resp. nezávaz- nost Deklarace není, dle mého názoru, zas až tak důležitá v tom smyslu, že i samotné hlasování Valného shromáždění o rezoluci může představovat důkaz určitého právního přesvědčení ( opinio iuris ) nutného pro vznik závazného mezinárodního obyčeje. Jak už to v právu bývá, mnohdy existují závazné právní texty či úmluvy, které dodržovány nejsou, ale naopak nezávazné dokumenty mohou být smluvními stranami z jistého právního přesvědčení dodržovány mnohem více. Když se vrátím k obsahu navrhované Deklarace, je opravdu nutné vyjasnit si zá- kladní věc – tedy zda existuje právo na mír v rámci mezinárodního práva jako takové? Po shodě na odpovědi mohou práce na právní úpravě pokračovat.

23