SLP 03 (2013)

ͷ. PŘEDMLUVA: NOVÁ LIDSKÁ PRÁVA, NEBO NOVÁ INTERPRETACE STARÝCH PRÁV? Předmětem této monografické publikace, která vychází jako 3. svazek ediční řady Studie z lidských práv, jsou nová lidská práva. Tím tato kniha tematicky volně navazuje na stejnojmenný seminář Výzkumného centra pro lidská práva UK, který se konal na Právnické fakultě v Praze v dubnu 2013. Téma je to více než aktuální. Vedle posilování implementačních mechanismů v ob- lasti ochrany lidských práv na regionální a univerzální úrovni patří k hlavním obecným tématům diskuse vedené jak v právní (a zčásti i politologické) nauce, tak na půdě me- zinárodních institucí, zvláště v systému OSN. Jak již bylo ukázáno v jiné práci, 1 také v této otázce se střetává teorie a politika lidských práv. Zjednodušeně řečeno, pro lid- skoprávní aktivisty není seznam lidských práv uzavřený a má být průběžně doplňován, kdežto pro konzervativní politiky a jejich ideové stoupence vše, co přesahuje klasická práva první generace (tj. občanská a politická), je přinejmenším podezřelé, a tudíž po- važované za práva druhého řádu, popř. něco, co za lidská práva vůbec nelze označovat. Tento diskurs, popř. zápas se vede na národní i mezinárodní úrovni. Z pohledu právního, resp. právně teoretického by mohlo zdát, že otázka je poměr- ně jednoduchá, protože obsah mezinárodního standardu lidských práv lze definovat na základě existujících mezinárodních lidskoprávních instrumentů. Situace je však po- někud složitější, a to z několika důvodů. Za prvé, neexistuje jediný mezinárodní katalog lidských, ale řada instrumentů při- jatých na univerzální nebo regionální úrovni. I když část lidských práv je obsažena ve všech nebo převážné většině z nich (zpravidla jde o klasická práva), přesto se meziná- rodní instrumenty obsahově liší. Některá „nová“ práva se objevují pouze v některých regionálních úpravách (např. právo na rozvoj pouze v čl. 22 Africké charty práv člověka a národů, 1981). Za druhé, lidská práva nejsou vyhlašována jen v právně závazných mezinárodních smlouvách, ale také v dokumentech politické povahy, jako jsou rezoluce Valného shro- máždění OSN. Doporučující, právně nezávazná forma však není vždy v korelaci s nor- mativním obsahem, takže některé dokumenty (zejm. Všeobecná deklarace lidských práv, 1948) mohou mít značný reálný význam. To ovšem neplatí o všech deklaracích či rezolucích Valného shromáždění, další orgánů OSN či mezinárodních konferencí. Za třetí, dokonce i některá práva obsažená ve formálně závazných smluvních doku- mentech (např. Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních prá- vech, 1966) mají poměrně vágní formulace, a tudíž slabé normativní účinky, takže bývají někdy označována za soft law , ne pro nedokonalou formu, ale obsah.

1 Srov. ŠTURMA, P. (ed.), Pojem a teorie lidských práv, Studie z lidských práv č. 1, Praha: PF UK, 2013, s. 7-18.

5