SLP 03 (2013)

a svobod. Prosté právo ovšem tuto ústavní ideu, alespoň zatím, relativizuje, a to bohu- žel jak co do obsahu, tak způsobu určení. Právo na spravedlivou odměnu je prostým zákonodárstvím ve skutečnosti upraveno jako právo na určitou minimální výši odmě- ny za práci, resp. jako právo na stejnou (peněžitou) odměnu za stejnou práci (rovnost ve stanovení odměny). Slovo minimální má v tomto případě bohužel skutečně význam nízký, neboť taková je výše minimální mzdy ve srovnání s většinou členských států Evropské unie resp. smluvních států EHP. Přesto lze konstatovat, že minimální mzda jako základní nástroj boje proti extrémní podobě sociálního vyloučení, chudoby – bezdomovectví – stále v převážné míře plní svou funkci. Na druhou stranu je nutno zdůraznit, že narůstající skupina bezdomovců i stále větší počet chudobou ohrožených domácností intenzivně signalizuje nedosta- tečnost platné úpravy minimální mzdy. Vzhledem k této situaci je nutno zvážit, jak iniciovat aktivnější jednání sociálních partnerů ke zvýšení minimální mzdy. Má-li výše odměny za práci motivovat, máme-li se bránit sociálnímu dumpingu a přitom neohro- zit konkurenceschopnost národního hospodářství, pak jen nutno v souladu s poznatky Mezinárodní organizace práce minimální mzdu více diverzifikovat dle jednotlivých odvětví a oborů. V tomto případě tedy není problém v uznání či právním zakotvení tohoto důležitého sociálního práva, ale spíše v jeho reálném naplnění.

82