SLP 04 (2013)

Tam byl nucen uprchnout z Anglie před králem Karlem II., neboť byl tajemníkem lorda Ashleyho, hrabě- te ze Shaftesbury, vůdce opozičního protestantského křídla whigů v anglickém parlamentu. 104 Dílo vyšlo v roce 1690, tj. dva roky po „slavné revoluci“ z roku 1688, jež vedla v Anglii k definitivnímu svržení kato- lických Stuartovců, nástupu protestantského Viléma III. Oranžského na anglický trůn, ustavení konstituční monarchie a potvrzení ostatních demokratických výdobytků anglické revoluce. Ústavním aktem, který stvr- zoval tyto změny, se stala Listina práv ( Bill of Rights ), schválená Vilémem III. v roce 1689. Listina práv byla inspirována právě myšlenkami J. Locka z „Druhého pojednání o vládě“, konkrétně jeho ideou konstituční monarchie s prvky dělby a rovnováhy moci mezi parlamentem a králem. Tyto politické události potvrdily nejen Lockovy teoretické koncepty, ale i metodu právního uvažování a cestu tvorby práva v Anglii, totiž cestu postupných záruk subjektivních práv Angličanů (popř. pravomocí parlamentu) vůči králi. 105 Podobou těch- to záruk byly Listiny (tzn. katalogy) práv a pravomocí, vydávané ve formě (více či méně vynucených) aktů panovníka: Magna Charta Libertatum (Velká listina svobod) z roku 1215, Petition of Right (Žádost o právo) z roku 1628 a Habeas Corpus Act (Zákon o soudních rozkazech k předvádění zatčených) z roku 1679. 106 Jak bude ještě níže podrobněji vysvětleno v kapitole 5, právě Lockova koncepce při- rozených práv se stala jádrem konceptu lidských práv v původním smyslu. V politické praxi ji prakticky bezezbytku převzaly a rozpracovaly Spojené státy americké během americké revoluce, její podstatné rysy pak převzala i Francie během 1. fáze Velké fran- couzské revoluce. Lockovu přirozenoprávní teorii doplňuje jeho specifické pojetí křesťanství . To bylo založeno na myšlence, podle níž lze z Nového Zákona vybrat tzv. sumu víry , tj. sou- bor postulátů a pravidel, na kterých se rozumně shodnou všechny křesťanské konfese; všechno ostatní nepatří k pravé podstatě křesťanství, a je proto třeba odložit, vesměs buď jako pověry, nebo jako bezvýznamné drobnosti. 107 Sumu víry představují dva zá- kladní prvky. Prvním je víra v Ježíše Krista jako spasitele a Syna Božího. 108 Druhým je pak soubor základních morálních pravidel (tj. zákazů a příkazů), které Ježíš označuje za nutné ke spáse a které jsou v souladu nebo alespoň nejsou v rozporu s rozumově po- jatým přirozeným právem (tzn. křesťanská morálka); 109 na tom je vidět, že podle Locka 104 RÖD, W.: op. cit., s. 35, 78. TRETERA, I.: op. cit., s. 275. MORILL, J. in: MORGAN, K. O. a kol.: op. cit., s. 304, 316. 105 KOMÁRKOVÁ, B.: op. cit., s. 101, 113. 106 KLOKOČKA, V.: op. cit., s. 44-47. HOLLÄNDER, P.: op. cit., s. 60-61. SVATOŇ, J. in: FILIP, J. a kol.: Soudobé ústavní systémy. Brno: Masarykova univerzita, 1996, s. 7-14. BALÍK, S. in: KINCL, V. a kol.: op. cit., s. 205-206, 209-210, 322-323. 107 RÖD, W.: op. cit., s. 79-80. JOHNSON, P.: Dějiny křesťanství , op. cit., s. 315-319. „Locke dogma ořezal na absolutní minimum.“ (JOHNSON, P.: Dějiny křesťanství , op. cit., s. 318). 108 „V Rozumnosti náboženství (správně: Rozumnosti křesťanství ) si (Locke) vytkl za cíl odhalit to základní a dospěl k závěru, že jedinou vírou, jež je pro spasení nutná a dostatečná, je přesvědčení, že Ježíš je Mesiáš a Syn Boží. … Locke dokazuje, že nezbytné je pouze toto jediné dogma, které přinejmenším k jeho vlastní spokojenosti potvrzuje, že křesťanství je náboženstvím rozumu a střízlivého uvažování, neboť jeho funkčnost vychází z jednoduchosti a prostoty. … Největší část lidstva nemá na vědu a logiku a vyumělko- vané rozlišování mezi různými školami čas.“ (JOHNSON, P.: Dějiny křesťanství , op. cit., s. 315). 109 „Locke se domníval, že sumu víry ( summary of faith ) dokáže rekonstruovat z evangelií, jejichž nauka se podle jeho názoru redukuje na dvojí: na víru v Ježíše jako mesiáše a na řadu morálních příkazů a zákazů, které Ježíš označuje jako nutné ke spáse a které se kryjí s racionálním přirozeným právem nebo mu alespoň neodporují.“ (RÖD, W.: op. cit., s. 80). JOHNSON, P.: Dějiny křesťanství , op. cit., s. 315-319.

25