SLP 04 (2013)

se původ i obsah přirozeného práva do značné míry překrývá s křesťanskou morálkou. Jeho náboženská koncepce je tedy vlastně jednoduchým, srozumitelným a moderním křesťanským minimem s převážně etickým obsahem i účelem. 110 Existenci Boha a jeho přirozených zákonů, včetně morálních pravidel ustanovených a zjevených Kristem v Novém Zákoně, považoval Locke v zásadě za poznatelné a zdů- vodnitelné pomocí rozumu na základě zkušeností, 111 zejména proto, že dodržování přirozených zákonů a křesťanské morálky byly pro člověka z dlouhodobého hlediska prokazatelně výhodné, užitečné pro jeho opravdové štěstí. 112 Morálka byla pro něj sou- borem zákazů a příkazů, podle kterých se člověk vzdával nebo omezoval svých bezpro- středních či krátkodobých dílčích radostí ve prospěch dosažení svého dlouhodobého celkového štěstí; 113 v tom jsou zárodky utilitární etiky. 114 Samotnou víru v Ježíše Krista jako spasitele a ve spásu (resp. zatracení) nesmrtelné lidské duše jako důsledek dodrže- ní (resp. porušení) křesťanských pravidel během života však pokládal za nadrozumové, neboť je nelze uspokojivě dokázat rozumem empirickou metodou; rozum je však nevy- lučuje. 115 Locke tedy chápal víru a rozum jako dva vzájemně se podporující a doplňu- 110 P. Johnson vysvětluje podstatu Lockových názorů z jeho díla „Rozumnost křesťanství“: „Zde se Locke – stejně jako Erasmus – dostává k jádru problému. Tím, na čem záleží, není ani tak to, v co člověk věří, ale to, co dělá. Základem křesťanství je morálka, nikoli dogma. Tím, co z Locka učinilo tak bez- prostředně vlivného myslitele, …, byl fakt, že využíval jazyka a mentality obchodní smlouvy a vyhý- bal se abstrakcím. Život, včetně života náboženského, mu byl řadou jednání. Jestliže si člověk dá svou mravní aritmetiku do pořádku, bude výsledek prospěšný pro všechny zúčastněné – člověka samého, jeho souseda i Boha. … Locke usiloval dokázat, že … základním předpokladem štěstí je křesťanská mo- rálka. Jeho náboženský systém je tak ve své podstatě systémem etickým. A jeho etika … je praktická.“ (JOHNSON, P.: Dějiny křesťanství , op. cit., s. 316-317). 111 RÖD, W.: op. cit., s. 80. P. Johnson vysvětluje: „Domníval se (Locke), že newtonovská fyzika učinila existenci stvořitele za nevy- hnutelnou. Čistě hmotné příčiny ,by nikdy nemohly vytvořit takový řád, harmonii a krásu, jež lze v pří- rodě nalézt‘. A Locke dodává: ,Viditelná znamení kromobyčejné moudrosti a moci se ve všech dílech stvoření objevují tak jasně, že rozumný tvor … nemůže nedojít k objevu božství.‘ … Duch, respektive v každém případě duch lidský, nemůže vzniknout z čistě hmotné příčiny. Proto tedy příčinou našeho bytí musí být ,myslící bytost‘.“ [JOHNSON, P.: Dějiny křesťanství , op. cit., s. 314-315, s odkazem na: LOCKE, J.: O rozumnosti náboženství (správně: křesťanství) , 1695]. 112 TRETERA, I.: op. cit., s. 281. „Ctnost bývá obecně sankcionována ne pro svou vrozenost, ale pro svou výhodnost.“ (LOCKE, J.: Esej o lidském chápání , op. cit., s. 54). 113 „Pro Locka tedy byla morálka jen dlouhodobým a prozíravým úsilím o dosažení štěstí. Křesťan se – ja- kožto dobrý obchodník – zříká aktuálního potěšení, aby investoval v prospěch podstatnější věci, třebaže s opožděným účinkem.“ (JOHNSON, P.: Dějiny křesťanství , op. cit., s. 317). 114 TRETERA, I.: op. cit., s. 281. 115 W. Röd vysvětluje: „Víra v mesiáše … není (u Locka) zdůvodněna racionálně, takže se musíme ptát, zda Lockův nárok na rozumnost platí i pro ni.“ (RÖD, W.: op. cit., s. 80). J. Locke vysvětlil svůj pohled na hranici mezi vírou a rozumem ve svém slavném díle „Esej o lidském chápání“: „Za ,rozum‘ zde – na rozlišení od ,víry‘ – považuji odhalování jistoty či pravděpodobnosti takových výroků či pravd, k nimž mysl dospívá dedukcí provedenou na základě těch idejí, jež získala užitím svých přirozených schopností, totiž na základě smyslového vnímání nebo reflexe. ,Víra‘ na druhé straně je souhlas s nějakým výrokem, který není zprostředkován dedukcemi rozumu, ale na základě

26