SLP 04 (2013)

systém, neboť strany podněcují občany k vytváření dílčích kolektivních zájmů a ztěžují poznání obecné vůle. 217 Za čtvrté: Cílem státu je zajištění obecného blaha prostřed- nictvím realizace obecné vůle. Projevem i formou obecné vůle ve státě je (pozitivní) zákon. 218 Ten občanům „vrací“ a zaručuje právě a jen tolik svobody, tj. subjektivních práv, včetně vlastnického práva, kolik je zapotřebí v souladu s obecným blahem. 219 Občan tím získává „právní (občanskou) svobodu“ , 220 která je určena a vymezena jen zá- konem a která je ideálním kompromisem mezi individuální a obecnou vůlí. 221 Zákon je tak logicky jedinou možnou formou subjektivních práv lidí. Přirozená práva, tj. svo- boda a rovnost, přesněji řečeno to, co z nich lidé coby občané dostali od státu v meta- morfované podobě nazpět, proto nemohou existovat mimo rámec a formu pozitivních („občanských“) práv vyjádřených v zákoně (tzn. v objektivním právu). Stát tudíž při tvorbě zákonů není vázán přirozenými právy člověka, neboť člověk (občan) po zřízení státu již žádná nemá. A proto také stát, (pozitivní a objektivní) zákon a obecné blaho má přednost i převahu před občanem (člověkem) a jeho (subjektivními) právy. 222 Jeho teorie je tak založena na principu etatismu (jako nejvyšší formě kolektivismu), nikoli na individualismu. Za páté: Zákony jako projevy (jednotné a svrchované) obecné vůle musí přijímat v zásadě sám nedělitelný a svrchovaný lid v přímém hlasování (tj. refe- rendu). Proto je vyloučen princip dělby státní moci a v zásadě i zastupitelská demo- smlouvě , op. cit., s. 29). Dále: RÖD, W.: op. cit., s. 508-509. KLOKOČKA, V.: op. cit., s. 39-40. KOMÁRKOVÁ, B.: op. cit., s. 106. 217 „Je tedy k tomu, abychom dospěli k správnému vyjádření obecné vůle, důležité, aby nebylo dílčích společností ve státě a aby každý občan mohl vyslovovat mínění jen podle sebe.“ (ROUSSEAU, J.-J.: O společenské smlouvě , op. cit., s. 39). „Jako nepřítel politických stran a organizovaných partikulárních zájmů (jež brzdí nalezení obecného blaha) spoléhá (Rousseau) na přímou vládu lidu, jako souhrnu občanů, nerozdělených navzájem stra- nictvím.“ (KLOKOČKA, V.: op. cit., s. 39). 218 „Z téhož důvodu, jako je svrchovaná moc nezcizitelná, je i nedělitelná; neboť vůle je obecná nebo není; je vůlí národního celku nebo toliko jeho částí. V prvém případě prohlášená vůle je aktem svrchovanosti a zakládá zákon; v druhém případě jen to jen vůle jednotlivce nebo akt úřadu; je to nanejvýš nařízení. … Suverén jedná jen zákony, protože nemá jiné síly než moc zákonodárnou: a jelikož jsou zákony jen právoplatnými úkony obecné vůle, nemohl by suverén jednati jinak, než když je lid shromážděn.“ (ROUSSEAU, J.-J.: O společenské smlouvě , op. cit., s. 35, 102-103). Dále: RÖD, W.: op. cit., s. 510. 219 KOMÁRKOVÁ, B.: op cit., s. 107. 220 „Společenskou smlouvou ztrácí člověk svou přirozenou svobodu a neomezené právo na vše, co ho svádí a čeho může dosáhnout; získá občanskou svobodu a vlastnické právo ke všemu, co má. Abychom se uvarovali omylu při tomto vyvažování, je třeba dobře lišiti svobodu přirozenou, jejíž meze tvoří jen síly jedince, od svobody občanské, která je ohraničena obecnou vůlí; a držení, které je jen důsledkem násilí nebo práva prvého okupanta, od vlastnictví, které jedině může být založeno na positivním titulu. Mohli bychom k tomu … připojiti … mravní svobodu; neboť … poslušnost zákona, který jsme si sami uložili, je svobodou.“ (ROUSSEAU, J.-J.: O společenské smlouvě , op. cit., s. 30). Dále: RÖD, W.: op. cit., s. 507. 221 „Objektivní svoboda spočívá (podle Rousseaua) ve shodě individuální vůle s právem jakožto výra- zem obecné vůle. Podřízení se právu je tudíž vytvořením oné shody individuální a obecné vůle …“ (RÖD, W.: op. cit., s. 510) 222 „Rousseau aktem smlouvy všechna přirozená práva člověku vzal. Vrátil mu je ve formě zákona, pokud se to shodovalo s pojmem obecného blaha.“ (KOMÁRKOVÁ, B.: op. cit., s. 107).

44