SLP 04 (2013)

Martin Luther v opozici k tomuto institucionalizovanému a zprostředkovanému pojetí víry a milosti vyslovil ústřední tezi tzv. trojího sola (česky: „pouze“): O tom, zda Bůh udělí člověku milost ( sola gratia ) nerozhodují jeho dobré skutky ani (insti- tucionalizované) svátosti, 256 ale pouze jeho upřímná víra v Boha ( sola fide ), která se opírá pouze o Bibli, tj. o Písmo svaté ( sola Scriptura ). 257 V Bibli je totiž psáno, že Bůh bude milostivý ke každému, kdo se k němu obrací ve své (upřímné) víře s důvěrou, že bude spasen. 258 Víra v Boha se tak (opět) stává obsahem vnitřního, osobního, indivi- duálního, svobodného, a tudíž (nikým a ničím) nezprostředkovaného vztahu člověka k (laskavému) Bohu i k Bibli coby výlučnému pramenu víry. 259 V takto redefinovaném vztahu ovšem již nemá místo zprostředkovatelská úloha církve, 260 natož její mocenské a majetkové postavení, které je podle Luthera přímo dílem Ďábla. 261 Autorita církve se stala zbytečnou. Tímto pojetím se ovšem reformace stala stěží slučitelnou s tradiční koncepcí i úlohou (katolické) církve. Logickým vyústě- ním této neslučitelnosti mezi reformací na jedné straně a (katolickou) církví na druhé straně byl jejich definitivní rozchod a postupné zakládání nových, tzv. protestantských církví. Ty jsou zpravidla již jen volnějšími společenstvími duchovně spřízněných křes- ťanů bez výraznější hierarchické organizace a zpravidla i bez majetku a moci. 256 „… Luther … odsuzuje ,skutkařství‘ a ,záslužnictví‘ …“ (TRETERA, I.: op. cit., s. 260). 257 „Víra (podle Luthera) nepotřebuje záslužných skutků. Luther se tu použil u apoštola Pavla, že ,člověk bývá ospravedlněn vírou bez skutků zákona‘ (Ř 3, 28), a v duchu této paulánské theologie byl přesvědčen, že člověk může obstát před Bohem, být spasen pouhou vírou (SOLA FIDE). To je jedna z vůdčích zásad reformace: ospravedlnění (IUSTIFICATIO) pouhou vírou. Věřím v Ježíše Krista, a proto jsem osprave- dlněn.“ (TRETERA, I.: op. cit., s. 260-261). Dále: FRANZEN, A.: op. cit., s. 189-190. JOHNSON, P.: Dějiny křesťanství, op. cit., s. 265. 258 Z listu Římanům: „ Pavlovo evangelium: Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, před- ně pro Žida, ale také pro Řeka. Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: ,Spravedlivý z víry bude živ.‘ “ [Ř 1, 16-17]. „ Spravedlnost z víry v Ježíše Krista: Boží spravedlnost skrze víru v Ježíše Krista pro všecky, kdo věří. Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši. … Jsme totiž přesvědčeni, že člověk se stává spravedlivým vírou bez skutků zákona. “ [Ř 3, 22-28]. „Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení, neboť Písmo praví: ,Kdo v něho věří, nebu- de zahanben.‘ “ [Ř 10, 10-11]. 259 „Každý (podle Luthera) věří jen sám za sebe, na své vlastní nebezpečí. Naší osobní víře nemá žádná lidská autorita co nařizovat. Lutherovo položení důrazu na individuální svědomí souvisí i s oním již zmíněným reformačním individualismem.“ (TRETERA, I.: op. cit., s. 261). 260 „Církev jako instituce spásy a svátosti jako zprostředkovatelé milosti blednou a ustupují do pozadí. Církev sama se stala problémem …“ (FRANZEN, A.: op. cit., s. 190). Dále: BEINERT, W.: op. cit., s. 133-134. 261 „Uvědomil si (Luther) přitom, že jeho prožívání víry, založené na bezprostřední docela subjektivně chá- pané důvěřivé oddanosti ke Kristu, už neponechává místo pro jakéhokoli prostředníka. Náhle se mu objevily svátosti a celý nábožensko-církevní život dokonce spíše jako překážky na cestě k Bohu. … Celá viditelná, instituční církev, o které již pochyboval, se mu nutně jevila jako dílo ďáblovo; papež je Antikrist, protivník Kristův, který lidi vede do zkázy …“ (FRANZEN, A.: op. cit., s. 192).

49