SLP 04 (2013)

životem ve (správné) křesťanské, tzn. reformované církvi; správný („čistý“ – puritas ) křesťanský život se přitom vyznačoval mimořádně přísnou morálkou. 270 Neboť, kdo ne- žije správným křesťanským životem, nemůže ani správně věřit. A kdo správně nevěří, není od Boha vyvoleným, ale naopak Bohem zavrženým. Takto zavrženými jsou podle Jana Kalvína především katolíci. Jsou proto dvě skupiny lidí – [1] ti, kteří jsou Bohem předurčeni k vyvolení (spáse), a [2] ti, kteří jsou jím předurčeni k zavržení; to je jád- ro Kalvínovy teorie o dvojím předurčení neboli predestinaci. 271 Tato teorie do značné míry posunula (až překroutila) význam lidské svobody ve víře v Boha i v životě, když přespříliš zdůraznila osobní (individuální) mravní odpovědnost coby nedílný prvek kaž- dé svobody. Domyšleno logicky do důsledků, jak ostatně učil Jan Kalvín, spásu nemůže dosáhnout každý, kdo (svobodně) věří, ale jen ten, kdo je ke spáse předurčen, potažmo ten, kdo věří a žije správně, tedy jako kalvinista. 272 Víra kalvinistů v predestinaci proto nevedla v jejich životě k pasivitě či fatalismu, ale naopak k činorodosti, pracovitosti a mimořádné kázni, pomocí čehož se snažili na své cestě životem hledat a nacházet Boží znamení (důkaz) o tom, že právě oni byli vyvoleni ke spáse. Tento důkaz spatřo- vali v dosaženém úspěchu v osobním životě a v práci. 273 Víra v predestinaci tak vedla k důrazu na osobní (individuální) odpovědnost každého jednotlivce za svůj mravní život a za svůj životní úspěch. A v zemích, kde se kalvinismus rozšířil, vedla k vytvoření přísné morálky, etiky práce, asketismu 274 a úspornosti. Rubem teorie o dvojí predesti- naci však byla nesmiřitelnost (až fanatismus) nejen vůči katolictví, ale i vůči anglikán- ství a luterství 275 (je však třeba dodat, že tato původní nesmiřitelnost postupem dějin slábla). Kalvín totiž – na rozdíl od umírněnějšího Luthera – hlásil právo (a dokonce i povinnost) odporu „vyvolených“ křesťanů (tzn. kalvinistů) proti nepravému, „bezbož- nému“, potažmo „zavrženému“ (tzn. zejména katolickému) panovníkovi, jeho svržení a nahrazení vládou „vyvolených“, a to v „ideální“ podobě republiky s teokratickými prvky (typicky ustavení „Božího státu“ v Ženevě roku 1555 za Jana Kalvína). 276 Právě učením o právu na odpor se kalvinismus shoduje s přirozenoprávní teorií. Kalvinismus vedl k ustavování samosprávně organizovaných tzv. reformovaných či presbyterských církví, 277 které prostřednictvím svých, byť vesměs demokraticky vole- ných, orgánů stanovovaly, kontrolovaly a vynucovaly přísná náboženská a etická pra- vidla pro své členy. 278 Tyto církve vytvářely jakési „nábožensky-policejní“ či „morálně-

270 FRANZEN, A.: op. cit., s. 212. 271 FRANZEN, A.: op. cit., s. 212. NICOLA, U.: op. cit., s. 270.

272 „Nikdo (podle Kalvína) nemůže mít opravdovou vnitřní víru, a tedy náležet k duchovní, neviditelné církvi, jestliže ji navenek nevyznává a zcela se nezařadí do církevního společenství. Mimo reformovanou (kalvini- stickou) církev tedy nemůže existovat pravá víra, a proto ani spása.“ (FRANZEN, A.: op. cit., s. 212) 273 NICOLA, U.: op. cit., s. 270. 274 KOL. AUTORŮ: Filosofický slovník, op. cit., s. 205. 275 FRANZEN, A.: op. cit., s. 213. JOHNSON, P.: Dějiny křesťanství, op. cit., s. 272-273.

276 FRANZEN, A.: op. cit., s. 212. KOMÁRKOVÁ, B.: op. cit., s. 90-93. 277 BURTON, B. in: McGRATH, A. E. (ed.) A KOL.: op. cit., s. 364. 278 LITSCH, K. in: KINCL, J. a kol.: op. cit., s. 221-222.

51