SLP 04 (2013)

-policejní“ komunity, které byly částečně propojeny s orgány světské moci (nejvýraz- nější to bylo právě v Ženevě za Jana Kalvína). 279 ͺ.͹ Puritanismus a anglická revoluce Kalvinismus se od 16. století rozšířil mimo jiné do Anglie, kde měl podobu purita- nismu. 280 V 17. století se zde puritáni stali významnou společenskou a politickou silou a postupně získali většinu v parlamentu. V roce 1576 zřídili vlastní, presbyteriálně 281 organizovanou církev, která byla nezávislá na státní anglikánské církvi a byla tvořena jednotlivými místními sbory, tzv. kongregacemi. 282 Tato církev však byla v roce 1604 státem tvrdě potlačena. To mělo dva následky. Jednak masovou emigraci puritánů nej- prve do Nizozemí a později v několika vlnách do britských kolonií v Severní Americe. Jednak pronikání puritánů do státní anglikánské církve (samozřejmě vedle přetrvávání zbytků tajných puritánských kongregací). V puritánském hnutí souběžně s tím došlo k výraznému disentismu , což se projevovalo postupným odštěpováním a vytvářením různorodých frakcí s odlišnou mírou radikalismu – umírnění presbyteriáni, 283 radikál- ní independenti (kongregacionalisté), 284 sekty kvakerů 285 a baptistů 286 a další. 287 Tyto skupiny měly odlišné cíle, zejména pokud šlo o vztah ke králi (monarchii) a ke státní anglikánské církvi. Umírněnější presbyteriáni (pozdější whigové) usilovali o ústavní dohodu s králem a institucionální reformu státní anglikánské církve v podobě zrušení její hierarchické biskupské organizace a zavedení demokratických voleb jejích představi- telů, zejména biskupů. 288 Radikálnější independenti však usilovali o (revoluční) ustavení

279 FRANZEN, A.: op. cit., s. 211. KINDER, H. – HILGERMANN, W.: op. cit., s. 238. 280 BEBBINGTON, D. W. in: McGRATH, A. E. (ed.) A KOL.: op. cit., s. 125-126. 281 Tzn. volenými presbytery (tj. staršími), nikoli episkopálně (tj. biskupy) – srov. BURTON, B. in:

McGRATH, A. E. (ed.) A KOL.: op. cit., s. 364-366. 282 LITSCH, K. in: KINCL, J. a kol.: op. cit., s. 223. 283 JOHNSON, P.: Dějiny křesťanství , op. cit., s. 519. 284 JOHNSON, P.: Dějiny křesťanství , op. cit., s. 512, 514. 285 JOHNSON, P.: Dějiny křesťanství , op. cit., s. 515. 286 JOHNSON, P.: Dějiny křesťanství , op. cit., s. 507.

287 „Anglikánská církev se tím (vydáním Knihy společných motliteb a Zákona o jednotnosti z roku 1662) stala episkopální církví a opoziční presbyteriány, independenty (kongregacionalisty), baptisty i kvakery vytlačila do nonkonformistické pozice …“ [WILLIAMS, T. in: McGRATH, A. E. (ed.) A KOL.: op. cit., s. 376]. „Přímou příčinou (názoru na nekompetentnost státní moci na kontrolu svědomí) byl diferenciační pro- ces Anglie 17. století. Kongregacionalismus, independentismus a baptismus vedly k formování samostat- ných církevních sborů, požadavku jejich autonomní správy, laického kázání a čistoty společenství svátos- tí. Nepopřely oprávněnost státní (anglikánské) církve a počaly požadovat vzájemný respekt a toleranci všech lidí vyznávajících evangelium podle světla, jak se ho komu osobně dostalo.“ (KOMÁRKOVÁ, B.: op. cit., s. 95). 288 JOHNSON, P.: Dějiny anglického národa , op. cit., s. 155. JOHNSON, P.: Dějiny křesťanství , op. cit., s. 519. BALÍK, S. in: KINCL, J. a kol.: op. cit., s. 317.

52