SLP 04 (2013)

Osud Deklarace po II. světové válce Po II. světové válce se však Francie k Deklaraci vrátila. Z bezprostřední strašlivé zkušenosti s nacistickými a fašistickými režimy zjistila, že zákonné (ryze pozitivistic- ké) pojetí je chybné, neboť může vést k „legální“ likvidaci lidských práv. 465 Historie dala Lockovi zcela za pravdu. Empirie prokázala správnost přirozenoprávního pojetí. Ústava IV. republiky z roku 1946 ve své Preambuli na Deklaraci výslovně odkázala jako na pramen lidských a občanských práv, přičemž sama tuto úpravu doplnila o katalog hospodářských a sociálních práv. V roce 1958 pak francouzský lid v referendu schválil novou ústavu (V. republiky) , jejíž návrh inicioval Ch. de Gaulle. Tato ústava, která platí ve Francii dodnes, rovněž ve své Preambuli výslovně odkazuje na Deklaraci práv člověka a občana: „Francouzský lid se slavnostně hlásí k lidským právům a zásadám státní svrchovanosti, jež byly stanoveny Deklarací z roku 1789, schváleny a doplněny Preambulí ústavy z roku 1946.“ 466 Francouzský ústavní soud – Ústavní rada – na zá- kladě tohoto odkazovacího ústavního ustanovení považuje Deklaraci za přímo apli- kovatelný pramen francouzského ústavního řádu, 467 který je nadřazen (obyčejným) zákonům francouzského Parlamentu. 468 Po II. světové válce se Deklarace navíc stala hlavním vzorem pro vypracování tří stěžejních mezinárodně-právních dokumentů o lidských právech – Všeobecné dekla- race lidských práv z roku 1948, evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základ- ních svobod z roku 1950 a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech z roku 1976. Důvody krátkého života konceptu lidských práv v revoluční a porevoluční Francii Proč Deklarace, potažmo (přirozenoprávní) koncept lidských práv během francouz- ské revoluce a ještě dlouho po ní ve Francii neuspěly? Za prvé: Deklarace je v zásadě založena na anglosaském, přesněji řečeno americkém konceptu přirozenoprávní a hlavně individualistické svobody člověka a jeho vlastnic- tví, jenž vychází z filozofie J. Locka. Tento koncept nenalezl ve francouzské společ- nosti, rozdělené na třídy se vzájemně si odporujícími zájmy i hodnotami, podporu rozhodující části obyvatelstva. Významné části francouzské společnosti kladly důraz spíše na jiné principy. Ať již na rovnost, svrchovanost lidu či „obecné blaho“, jak vy- 465 „Tento odkaz francouzské revoluce (na Deklaraci práv člověka a občana a nadřazenost nezcizitelných práv jednotlivce státu – pozn. P.S.) objevila kontinentální Evropa v plném rozsahu až po zkušenostech s krizemi demokracie v období kolem II. světové války.“ (KLOKOČKA, V.: op. cit., s. 274). 466 JIRÁSKOVÁ, V.: op. cit., s. 13. 467 „ I když tento odkaz není součástí vlastních ústavních článků, jsou na základě soudní praxe oba doku- menty přímo aplikovatelnou součástí ústavního práva Francie, což stvrdila svým rozhodnutím 1971 Ústavní rada.“ (KOUDELKA, Z. in: FILIP, J. a kol.: op. cit., s. 62). 468 Francouzský ústavní soud (Ústavní rada) v roce 1971 judikoval, že „[p]rohlášení a Preambule ústavy z roku 1946 jsou hodnotami závaznými pro posouzení mezí, v nichž se zákonodárce může pohybovat“ … [o]d té doby vydala Ústavní rada celou řadu rozhodnutí o zákonech, jejichž ústavnost byla s odvolá- ním na základní práva a svobody odmítnuta.“ (KLOKOČKA, V.: op. cit., s. 379-380).

84