SLP 04 (2013)

schopen odhalit omyl. 16 Z této teze pak vychází logika opravného prostředku proti soudnímu rozhodnutí: jde o to přezkoumat, zda soud nižší instance nepochybil při ověřování procesních podmínek, hodnocení skutkových okolností a výkladu dotče- ného práva. Tento model rozhodovací činnosti nejvyšších soudních instancí nazývá Z. Kühn retrospektivní. Jeho primární funkcí je právě korekce chyb nižších soudů, rysem je široký přístup k takovýmto soudům, které řeší tisíce případů ročně. 17 Proti tomuto modelu stojí prospektivní model soudcovského rozhodování, kde je důraz kladen spíše na systémové působení soudní judikatury, více než na subjektivní práva jednotlivců. Rysem činnosti takovéhoto soudu je omezený přístup jednotlivců a řešení jen několika desítek případů zásadního právního významu pro celý právní řád. 18 Je zřejmé, že tento soudní model může nejefektivněji fungovat v systémech za- ložených na precedenčním právu. V kontinentálním typu právní kultury, kde soud- ní rozhodnutí není obecně závazným pramenem práva, můžeme maximálně hovořit o syntéze obou modelů. 19 Americký právní filosof Ronald Dworkin přichází s pro mnohé provokativní tezí o aplikaci práva, která vede k jedinému správnému řešení případu – right answer thesis . 20 I ve složitých případech aplikace práva totiž právní principy vedou soudce k poznání, jaké je právní řešení předmětného sporu. Dworkin zde přichází s postavou ideální- ho soudce (Herkula), „ právníka vybaveného nadlidskou dovedností, učeností, trpělivostí a bystrostí. “ 21 Běžní soudci samozřejmě nejsou v postavení soudců Herkulů, to se ale podle mého názoru týká jak soudců nižších instancí, tak soudců nejvyšších soudů. Zmnožování soudních instancí a vytváření dalších opravných prostředků tak vede pouze k nedůvěře v rozhodování soudců v řízení v prvním stupni, případně odvolacích soudců, neposkytuje ale podle mého absolutní záruku kvalitnějšího rozhodnutí. Zajímavá je rovněž skutečnost, že právo na víceinstanční soudní řízení nebývá považo- vána za základní právo, s jedinou výjimkou, kterou představuje Protokol č. 7 k Úmluvě 16 PARVIN, P.: Karl Popper . London, New York: Continuum, 2010, s. 38 a násl. K epistemologii K. Poppera viz též: CORVI, R.: Introduction to the Thought of Karl Popper . London, New York: Routledge, 1996, s. 99 a násl. 17 KÜHN, Zdeněk: Role judikatury v common law a na evropském kontinentu: srovnání a rozdíly. In: KÜHN, Z., BOBEK, M., POLČÁK, R. a kol.: Judikatura a právní argumentace. 2. vyd., Praha: Auditorium, 2013, 71 s. S přiléhavou analogií fungování takového soudu jako továrny z Chaplinovy „Moderní doby“ přichází prof. Holländer: HOLLÄNDER, P.: K reflexi zákona o Ústavním soudu (mezi optimismem a skepsí). In: KYSELA, J. (ed.): Zákon o Ústavním soudu po třinácti letech. Vznik, vývoj, problémy a úvahy de lege ferenda . Praha: Eurolex Bohemia, 2006, s. 48. 18 KÜHN, Z.: op. cit. sub 17, s. 71. 19 BOBEK, M.: op. cit., s. 3. 20 DWORKIN, R.: No Right Answer? New York University Law Review , 1978, roč. 53, č. 1, s. 1-32. V podrobnostech k Dworkinově teorii v české literatuře viz zejm. WINTR, J.: Říše principů. Obecné a odvětvové principy současného českého práva . Praha: Karolinum, 2006, s. 49 a násl., KÜHN, Z.: Aplikace práva ve složitých případech. K úloze právních principů v judikatuře . Praha: Karolinum, 2002, s. 315 a násl. 21 DWORKIN, R.: Když se práva berou vážně . Praha: OIKOYMENH, 2001 (překl. Z. MASOPUST, orig.: Taking Rights Seriously. Cambridge: Harvard University Press, 1978), s. 141.

96