SLP 05 (2013)

mělo podle něj mít přednost pouze v případě, že ústavodárce zamýšlel, aby normami me zinárodního práva byl vnitrostátní zákonodárce, případně i sám ústavodárce, omezen. 15 V meziválečné době a ještě krátkou dobu po skončení druhé světové války bylo me zinárodní právo předmětem srovnávání s právem vnitrostátním, přičemž byly zejména konstatovány rozdíly mezi těmito dvěma právními systémy. Představitelé normativi stické teorie si v meziválečném období všímali zejména neexistence základní normy v mezinárodním právu. Ještě krátce po skončení druhé světové války píše významný český představitel ústavní teorie Zdeněk Neubauer o problémech s charakterem mezi národních smluv: „ Vzniká především otázka, jak si máme představit mezinárodní smlou vu mezi dvěma rovnocennými subjekty, jestliže nad ní není vyšší norma kvalifikující ji jako skutkovou podstatu vzniku povinností a práv. “ 16 Tuto spornou otázku se pokouší překonat buď tím, že každou mezinárodní smlouvu označí za samostatné normativní ohnisko, tedy základní normu, anebo, což je patrně většinový přístup právní vědy, konstruuje nadřazenou obyčejovou normu (v případě smluv zásadu pacta sunt servan da ), na základě níž je smlouva uzavírána. 17 Přestože z normativistického hlediska není taková konstrukce bezproblémová, neboť normy nižší právní síly by si samy vytvořily nadřazenou normu, od níž by odvozovaly svou platnost, Z. Neubauer nakonec kon strukci nadřazené obyčejové normy přijímá, jako „ historické a psychologické vysvětlení nynějšího stavu mezinárodního práva, právně však jej takto konstruovat nelze. “ 18 Jeden z nejvýznamnějších právních teoretiků dvacátého století H. L. A. Hart popisu je ve svém stěžejním díle Pojem práva z roku 1961 právo jako systém složený z primár ních a sekundárních pravidel. Zatímco primární pravidla přikazují lidem, aby nějakým způsobem jednali nebo se určitého jednání zdrželi, podle pravidel sekundárního typu se zavádějí nová pravidla primárního typu, anulují nebo modifikují ta stará nebo se různým způsobem stanoví jejich dopad nebo kontrolují jejich činnost. 19 V rámci analýzy fungování mezinárodního práva v polovině minulého století pro hlašuje H. L. A. Hart , že „neexistuje žádné základní pravidlo, jež by poskytovalo obecná kritéria platnosti pravidlům mezinárodního práva, a že pravidla, která jsou ve skutečnosti 17 Ibid., str. 81: „Podstatnou složkou pozitivního mezinárodního práva zůstává však mezinárodní smlouva. A tu buď nade všemi těmito smlouvami a jinými normativními akty nepředpokládáme vyšší normu do dávající jim normativní relevanci, a pak nemůžeme mezinárodní právo pokládat vůbec za jediný norma tivní soubor. Neboť, jak jsme uvedli, každá smlouva za bezprávního stavu je samostatným normativním ohniskem; a stejně jednostranný projev, rozsudek soudu, apod. Nebo nade všemi mezinárodními akty předpokládáme obecnou normu je kvalifikující (pacta sunt servanda), tj. dodávající jim právní relevanci jakožto normám jediného normativního souboru. Při neexistenci nadstátní organizace, která by mohla být pokládána za normotvorný subjekt této obecné normy, mohli bychom ji spatřovat ve zmíněných obecných zásadách mezinárodního práva obyčejového.“ 18 Ibid. 19 HART, H. L. A.: Pojem práva . Praha: Prostor, 2004, str. 90-91. Podrobněji viz též HARRIS, J. W.: Legal Philosophies . 2. vyd., London: Butterworth, 1997, str. 121-123. 15 WEYR, F.: Teorie práva . Brno, Praha: Orbis, 1936, str. 97. 16 NEUBAUER, Z.: Státověda a teorie politiky. Praha: Sociologické nakladatelství, 2006, str. 79.

10