SLP 05 (2013)

ně použitelná a zakládá přímo práva (a povinnosti) jednotlivcům. Stanoví-li Úmluva o biomedicíně něco jiného než zákon, pak zákon nesmí být aplikován, pokud omezuje práva garantovaná Úmluvou, ledaže by podléhal režimu čl. 26 Úmluvy (a tedy se netý kal článků 11, 13, 14, 16, 17, 19, 20 a 21), a dále pokud by představoval omezení v de mokratické společnosti nezbytné v zájmu bezpečnosti veřejnosti, předcházení trestné činnosti, ochrany veřejného zdraví nebo ochrany práv a svobod jiných. 13 Leitmotivem celé Úmluvy o biomedicíně je ochrana důstojnosti lidské bytosti. Z ob sahu Úmluvy o biomedicíně je možno dovodit, že lidská důstojnost může být v oblasti péče o zdraví zasažena mnohým způsobem – neoprávněnou diskriminací při přístupu ke zdravotní péči (čl. 3), poskytnutím léčby v rozporu s příslušnými profesními povin nostmi a standardy (čl. 4), neumožněním pacientovi způsobilému k právním úkonům autonomně rozhodovat o své tělesné integritě (čl. 5, 9, 16), nedostatečnou ochranou práv pacientů neschopných o sobě rozhodovat (čl. 6, 7, 17), nerespektováním práva na soukromí, práva na informace ohledně vlastního zdravotního stavu (čl. 10), diskrimi nací z důvodu genetického dědictví (čl. 11), genetickým inženýrstvím (čl. 13, 14) ad. 14 Pro další text bude vycházeno z lidské důstojnosti jako nároku každé osoby na re spekt a uznání jako lidské bytosti, z něhož plyne zákaz vystavení osoby takovému jednání, které zpochybňuje její kvalitu jako subjektu. 15 Ostatně jedním z proklamo vaných účelů nového zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, mělo být právě posílení pozice pacienta jakožto subjektu, a nikoliv objektu zdravotní péče. 16 O tom, že se tento záměr zákonodárce skutečně podařilo naplnit, nejsem zcela přesvědčena. ͹. Vnitrostátní úprava informovaného nesouhlasu a dříve vysloveného přání V tomto textu bude na jednoduchém případu informovaného nesouhlasu, obec ného pravidla předvídaného čl. 5 Úmluvy o biomedicíně a contrario, a jeho modifi kace – dříve vysloveného přání dle čl. 9 Úmluvy o biomedicíně odmítající pro futuro léčbu – demonstrováno, že zákon o zdravotních službách přijatý v roce 2011 českým zákonodárcem mimo jiné za účelem splnění požadavků kladených na český právní řád Úmluvou o biomedicíně, jakož i za účelem posílení autonomního postavení pacienta, v určitých specifických aspektech nejenže nerespektuje právo jedince na sebeurčení (a nedotknutelnost tělesné integrity), ale nedosahuje ani (minimální) úrovně právní ochrany předvídané Úmluvou o biomedicíně. 13 Čl. 26 Úmluvy o biomedicíně. 14 Velmi zajímavý je v této souvilosti čl. 3 odst. 2 Listiny základních práv Evropské Unie (2007/C 303/01), která není součástí právního řádu, kde se de facto totéž stanoví v kontextu fyzické a duševní nedotknu telnosti; totiž že: V lékařství a biologii se musí dodržovat zejména: a) svobodný a informovaný souhlas dotčené osoby poskytnutý zákonem stanoveným způsobem; b) zákaz eugenických praktik, zejména těch, jejichž cílem je výběr lidských jedinců; c) zákaz využívat lidské tělo a jeho části jako takové jako zdroj finančního prospěchu; d) zákaz reprodukčního klonování lidských bytostí. 15 Nález Ústavního soudu ze dne 29. února 2008, sp . zn. II. ÚS 2268/07 . 16 Srov. Důvodová zpráva k zákonu o zdravotních službách, Obecná část, Důvod předložení zákona.

64