SLP 05 (2013)

(NSDAP), která byla v Německu zakázána. Zemský soud ve Frankfurtu odsoudil pro to stěžovatele k trestu odnětí svobody na tři roky a čtyři měsíce. Před Komisí namítal s odvoláním mimo jiné na článek 10 Úmluvy, že byl potrestán za svobodný projev svých názorů. Komise konstatovala, že svoboda projevu, zaručena článkem 10 nemůže být vykonávána způsobem odporujícím článku 17 Úmluvy. Dospěla pak k závěru, že stěžovatel se snažil zneužít svobody šíření informací k činnosti, která byla v rozporu s duchem a textem Úmluvy a která, pokud by byla připuštěna, vedla by k ničení práv v ní stanovených. Soud je ochoten aplikovat článek 17 Úmluvy přímo také na věci, týkající se an tisemitismu. Jako příklad lze uvést případ Pavel Ivanov proti Rusku, 25 kde stěžovatel ve svých novinách „Russkoye Veche“ opakovaně volal po vyloučení Židů ze společen ského života. Zpochybňoval existenci „židovského národa“ jako takového a označo val „sionisticko-fašistické vedení židovstva“ za zdroj veškerého zla v ruské společnosti. Z tohoto důvodu byl odsouzen ruskými soudy za podněcování k rasové nesnášenlivos ti. Soud se ztotožnil s názory ruských soudů a stanovil, že jediným cílem stěžovatele bylo vyvolat nenávist vůči židovskému obyvatelstvu. Takto vehementní útok na jednu etnickou skupinu je v rozporu s hodnotami prolínajícími se Úmluvou, tj. zejména s tolerancí, sociálním smírem a zákazem diskriminace dle článku 14 Úmluvy. S ohle dem na toto Soud zamítl stížnost jako nepřijatelnou z důvodu neslučitelnosti ratione materiae . Ke stejnému závěru Soud dospěl ve věci Garaudy proti Francii. 26 Stěžovatel, filozof, spisovatel a bývalý politik, zde v roce 1995 vydal knihu s názvem Základní mýty izraelské politiky (The Founding Myths of Israeli Politics). V této knize mj. ostře kritizoval stát Izrael a židovskou komunitu, obviňoval židovskou komunitu z „šoa bu sinessu“ a zpochybňoval legitimitu Norimberského tribunálu soudícího nacistické zlo čince po druhé světové válce. Stejně jako ruské soudy, odsoudily ho francouzské soudy pro šíření rasové nesnášenlivosti. Soud tento názor akceptoval a zamítl jeho stížnost pro zjevnou nedůvodnost. Soud v některých případech, týkajících se muslimského náboženství, přímo apliko val článek 17 Úmluvy na rozhodování v souvislosti s článkem 10 Úmluvy. Obecně lze konstatovat, že muslimská náboženská skupina je chráněna Úmluvou stejně tak, jako kterákoliv jiná. Nicméně pokud jsou názory jednotlivých muslimských hnutí v rozporu s duchem Úmluvy, provokují nesnášenlivost a nenávist, snaží se zřídit státní uspořádaní, nikoliv demokratické, ale založené na šaríi, Soud nebude chránit jejich právo na svobodu projevu. Ve věci Norwood proti Spojenému království 27 šlo o poměrně málo závažné jedná ní spočívající ve vyvěšení rasistického plakátu, které sama anglická policie a následně anglické soudy ohodnotily pouze jako přestupek proti veřejnému pořádku. Stěžovatel obdržel pokutu ve výši 300 liber. Zmíněný plakát obsahoval obrázek, na kterém byly

25 Pavel Ivanov proti Rusku , rozhodnutí ze dne 20. 2. 2007, č. 35222/04. 26 Garaudy proti Francii , rozhodnutí ze dne 24. 6. 2003, č. 65831/01. 27 Norwood proti Spojenému království , rozhodnutí ze dne 16. 11. 2004, č. 23131/03.

83