SLP 06 (2014)

byly odsouzeny k trestu odnětí svobody přesahující jeden rok. V rozhodnutí o nepřija- telnosti této stížnosti Komise mj. uvedla: „…řada smluvní stran Úmluvy přijala právní úpravu, na základě níž je volební právo vězňů, kteří vykonávají trest odnětí svobody v určité délce trvání, pozastaveno. (…) Komise se domnívá, že tato praxe ukazuje existenci obecně uznávaného principu, podle něhož může být na osoby odsouzené k trestu odnětí svobody v určité výši uvaleno omezení jejich voleb- ního práva. (…) Přestože se na první pohled může zdát neúprosné, že odsouzení na dobu delší jednoho roku znamená vždy také pozastavení volebního práva na tři roky, Komise se nedomnívá, že by takové opatření vybočovalo z okruhu omezení, které jsou v rámci článku P1-3 ospravedlnitelné.“ 28 V roce 2005 však přišel zásadní obrat, který přinesl rozsudek Soudu ve věci Hirst v. Spojené království. 29 Podle zákona byli ve Spojeném království všichni vězni během výkonu trestu zbaveni volebního práva v parlamentních i komunálních volbách. Tato praxe měla dlouhodobé historické kořeny sahající až do 19. století a při přijímání nových volebních zákonů během let bylo zachováváno bez toho, aby o jeho smyslu probíhala zvláštní debata. V roce 2000 vláda toto opatření zdůvodnila tím, že ztráta volebního práva je pro odsouzené součástí trestu. Výjimku měly pouze osoby uvězněné kvůli vybraným méně závažným přečinům, např. pro pohrdání soudem či nezapla- cení pokuty. Při projednávání před Soudem vláda argumentovala tím, že podobná úprava existuje také v řadě dalších států Rady Evropy. Podle jejího průzkumu jen 18 států dovolovalo vězňům volit bez omezení, zatímco ve 13 státech nemohli volit vůbec a v dalších 12 státech existovaly různé formy omezení. 30 Soud souhlasil s tím, že mezi členskými státy neexistuje zjevný konsensus, což pod- poruje důležitost široké míry uvážení, které se státy těší při určování podmínek výkonu volebního práva. Zároveň však došel k závěru, že volební právo je „nepostradatelným základem demokratického systému“ a pokud jej státy chtějí omezit, nemohou tak uči- nit bez promyšlené debaty v zákonodárném sboru. Samotné zachování historické tra- dice nestačí k tomu, aby takto široké omezení volebního práva mohlo být považováno za proporční opatření. Za zcela nepřijatelné označil „paušální omezení, které dopadá na všechny odsouzené ve výkonu trestu odnětí svobody (…), bez ohledu na délku trestu, povahu a závažnost trestného činu a další okolnosti jednotlivých případů,“ 31 a proto stížnosti vyhověl. Rozhodnutí vyvolalo ve Spojeném království značné pobouření a zodpovědní čini- telé se rozhodli jej nerespektovat. 32 Důsledkem bylo velké množství dalších stížností 28 H. v. Netherlands, App. No. 9914/82, 33 DR 242, str. 245n. 29 Hirst v. United Kingdom, op. cit. Nejprve byl případ řešen v senátu, který rozhodl o porušení čl. P1-3. Po vynesení rozsudku byl případ na základě žádosti Spojeného království podle čl. 43 Úmluvy postoupen velkému senátu, který porušení článku P1-3 potvrdil. 30 Hirst v. United Kingdom, op. cit., rozsudek velkého senátu, § 33. 31 Hirst v. United Kingdom, op. cit., rozsudek velkého senátu, § 82. 32 Pro podrobnější analýzu srov Bates, E.: British Sovereignty and the European Court of Human Rights.

32