SLP 07 (2014)

přispívat ke sjednocování a současně k fragmentaci koncepce lidských práv. Pro tyto účely bude třeba nejprve nastínit současné pojetí „násilí na ženách“ v podání vybra- ných dokumentů mezinárodních organizací. Následně se budeme věnovat případu z Rakouska a výsledkům aktuální studie Agentury EU pro základní práva, která byla věnována násilí na ženách v členských státech EU. ͸. Koncepční úvahy Ochrana lidských práv je nástrojem sjednocení společnosti jak na národní, tak i na mezinárodní úrovni. Celá řada mezinárodních dokumentů se shodně dovolává uni- versality a nedělitelnosti těch práv, která jsou všem jednotlivcům společná. Již Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948 obsahovala odkaz na přirozenou důstojnost a rovná a nezcizitelná práva členů lidské rodiny včetně rovných práv mužů a žen. Idea lidských práv jako rovných práv všech lidí se promítá do všech klíčových dokumentů mezinárodní ochrany lidských práv, jako jsou např. dva Mezinárodní pakty z roku 1966, Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950, Americká úmluva o lidských právech z roku 1969 a Africká charta práv člověka a národů z roku 1981. Neodmyslitelnou součástí těchto závazných úmluv je zakotvení zákazu diskriminace mimo jiné na základě pohlaví. Na druhé straně se musí mezinárodní koncepce ochrany lidských práv vyrovnávat také s případnými regionálními a kulturními rozdíly v přístupu k lidské individualitě. Jako typickou oblast, do které se výrazně promítají regionální a kulturní specifika, lze uvést ochranu národnostních menšin, která je na národní úrovni determinová- na konkrétními historickými, demografickými, jazykovými a sociálními aspekty. Ale také otázka zrovnoprávnění mužů a žen může v různých souvislostech narazit na li- mity náboženských a kulturních tradic. Zjevná relativizace práv žen je obsažena např. v Káhirské deklaraci lidských práv v islámu z roku 1990 a v menší míře také v revido- vané Arabské chartě lidských práv z roku 2004, která podle svého článku 3 sice uznává stejnou důstojnost a stejná práva a povinnosti mužů a žen, ale výslovně jen v rámci islámské šaría a Božích zákonů. Povědomí o zvláštní zranitelnosti žen, a to nejen v určitém kulturním, ale v obec- ném celosvětovém kontextu, vedlo ke kodifikaci zvláštní mezinárodní úpravy práv žen. Po druhé světové válce se problematiky zrovnoprávnění žen ujala Komise OSN pro postavení žen, která byla založena v roce 1946. Desetileté úsilí Komise o vypraco- vání závazných právních standardů krystalizovalo v Úmluvě o odstranění všech forem diskriminace žen z roku 1979, která byla v roce 1999 doplněna opčním protokolem. Na první pohled může působit jako paradox, že mezinárodní ochrana lidských práv sice prohlašuje či konstruuje rovnost a rovná práva všech jednotlivců bez jakéhokoli rozlišování na základě pohlaví a dalších znaků, ale současně identifikuje ženy jako specifickou sociální skupinu, jejíž příslušnice mají být zvlášť chráněny a mají požívat zvláštní status. Tato kodifikace zvláštních úprav nejen ve prospěch žen, ale také dětí,

189