SLP 07 (2014)

hradu národní bezpečnosti. Tak již před událostmi z 11. září 2001 bylo Velkou Británií argumentováno, že pokud osoba představuje hrozbu pro národní bezpečnost, není možné z tohoto důvodu chápat zákaz refoulement obsažený v úmluvě jako absolut- ní, nýbrž je třeba jeho aplikaci posoudit s ohledem právě na tuto možnou hrozbu. 18 Nicméně soud tuto argumentaci odmítl, přičemž naopak učinil závěr, že zákaz refou- lement implicitně obsažený v čl. 3 Úmluvy má absolutní povahu, jestliže existují vážné důvody se domnívat, že by navrácená osoba byla vystavena nedovolenému zacházení po svém návratu. Jakkoli tedy může být chování osoby nežádoucí, Úmluva nepřipouští výjimky. 19 Soud následně na tomto svém závěru setrval i později, tj. i po událostech z 11. září 2011, když si na jedné straně sice byl vědom těžkostí, kterým státy čelí při boji proti terorismu, nicméně odmítl posuzovat ochranu práv osoby obsažených v čl. 3 Úmluvy se zájmem společnosti na navrácení osoby, jakkoli může být tato osoba pro společnost nebezpečná. 20 Omezené možnosti států, jak naložit s nežádoucími osobami na svém území, mimo jiné i z důvodu absence výhrady národní bezpečnosti, vedly státy k používání praktik, které nesledují právem upravené postupy, resp. jsou s ním v rozporu (například praxe tzv. mimořádných předávání 21 ), případně praktik, které dle některých názorů obchází mezinárodněprávní závazky. V této souvislosti je možné uvést například rozšířenou praxi sjednávání diplomatických záruk před navrácením jednotlivce. 22 ͹. Kde začíná a končí národní bezpečnost Zdařilé aplikaci výhrady národní bezpečnosti by mělo předcházet co nejpřesnější ohraničení toho, co je vůbec národní bezpečnost a kdy jedinec představuje hrozbu pro tuto bezpečnost, aby se tak předešlo příliš extenzivnímu a nejednotnému výkladu. Zde však narážíme na první problém, totiž jak určit takové hranice, kdy jsou již dotčeny zájmy národní bezpečnosti. I přes poměrně rozšířenou existenci výhrady národní bezpečnosti v mezinárodních instrumentech, jak bylo ostatně ukázáno výše, není její obsah na mezinárodní úrovni přesně definován. Patrně vzhledem ke skutečnosti, že koncept národní bezpečností je těsně spjat s individuálními zájmy jednotlivých států. Nicméně bezpečnost jedné země může být odvislá i od bezpečnosti jiných států. 23 Svou roli tak může hrát i povaha sa- 18 ECtHR, Chahal v. UK, op. cit., para. 76. 19 Ibid., para. 79-80. 20 ECtHR, Saadi v. Italy, op. cit. , para. 138-139. 21 Podrobněji například BÍLKOVÁ, V.: Ve jménu boje proti terorismu? Mimořádná předávání a ochrana lidských práv. Trestněprávní revue . 2008, č. 1, str. 8-15. 22 LARSEUS, Nina. The Use of Diplomatic Assurances in the Prevention of Prohibited Treatment. In: Refugee Studing Center: Working Paper No. 32 [online]. Říjen 2006. Dostupné z: http://www.rsc.ox.ac.uk/files/publications/working-paper-series/wp32-diplomatic-assurances-preventi- on-prohibited-treatment-2006.pdf [22. 8. 2014]. 23 Canada: Supreme Court, případ Suresh v. Canada (Minister of Citizenship and Immigration), rozhodnu- tí ze dne 11. ledna 2002, č. 1 S.C.R. 3, 2002 SCC 1, bod 90. Dostupné z:

256