SLP 07 (2014)

zaci, ospravedlňuje se tím následné použití mimořádných prostředků, které by za nor- málních okolností nepřipadaly v úvahu. 28 Právě potřeba státních orgánů přesvědčit o existenci hrozby nejen veřejnost, ale i kontrolní orgány, typicky tedy soudní, a zároveň mít možnost uplatnit relevantní nástroje (například navrácení cizozemců) nicméně může narazit právě na dosaženou úroveň ochrany. Není překvapující, že se v řadě případů hranice nedovoleného jednání vyvíjela pod vlivem rozhodovací činnosti soudních a kvazisoudních orgánů. Z toho- to důvodu pak následně zaznívá i kritika přílišného aktivismu soudních a kvazisoud- ních orgánů majících za úkol posuzovat soulad s mezinárodními závazky. 29 Výsledkem pak mohou být i zcela opačná rozhodnutí, srovnáme-li například rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu Kanady. ͺ. Proporcionalita jako řešení? Současná situace, kdy státy nemohou navrátit některé nebezpečné jedince, aniž by porušily zákaz refoulement, tak dle některých názorů vede ke střetu povinností, které pro státy vyplývají z mezinárodněprávních závazků. Na straně jedné je to povinnost nezasahovat do práv nežádoucí osoby (zásada non-refoulement ), přestože znamená nebezpečí pro daný stát nebo jeho obyvatele. Na druhé straně je to povinnost států chránit své obyvatelstvo před porušením jejich práv (typicky práva na život v případě terorismu) ze strany soukromých osob, pokud úřady daného státu ví, nebo měly vědět o hrozícím nebezpečí. 30 Zároveň je zde dán zájem, resp. povinnost států na potírání jevů jako je například terorismus a organizovaný zločin. Jako jedno z možných řešení se za daného stavu věcí jeví přistoupit k posuzování přiměřenosti zásahu do jednotlivých práv a uplatňování zásady proporcionality. 31 Nicméně s ohledem na dlouhodobý a neměnný postoj některých kontrolních or- gánů, například Evropského soudu pro lidská práva, nelze očekávat, že by tyto slevily ve svých rozhodnutích z absolutní povahy zákazu refoulement. 28 HASSELBERG, O.: Diplomatic Assurances – A judicial and political analysis of the undermining of the principle of non-refoulement. 2010 [online], s. 67 an. Dostupné z: http://gupea.ub.gu.se/bitstream/2077/22053/1/gupea_2077_22053_1.pdf. 29 Srov. ECtHR, Ramzy v. Netherlands, op. cit. , para. 130: “In the light of the foregoing considerations, the intervening Governments argued that, in cases concerning the threat created by international terrorism, the approach followed by the Court in the Chahal case (which did not reflect a universally recognised moral im- perative and was in contradiction with the intentions of the original signatories of the Convention) had to be altered and clarified.” 30 ECtHR, Mastromatteo v. Italy , Appl. No. 37703/93, Judgment, 24 October 2002. 31 Srov. Canada: Supreme Court, Suresh v. Canada, op. cit. , para. 58: „ To repeat, the appropriate approach is essentially one of balancing… On the one hand stands the state’s genuine interest in combatting terror- ism, preventing Canada from becoming a safe haven for terrorists, and protecting public security. On the other hand stands Canada’s constitutional commitment to liberty and fair process.” Podrobněji například PADMANABHAN, V. M.: To Transfer or Not to Transfer: Identifying and Protecting Relevant Human Rights Interests in Non-Refoulement. In: Fordham Law Review . 2011, č. 80. Dostupné z: http://papers. ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=1734923.

258