SLP 07 (2014)

Ve druhém případě je situace složitější a závisí do značné míry na konkrétní po- době nástrojů dostupných v rámci jednotlivých subsystémů mezinárodního práva. V případě práva lidských práv se takových nástrojů nabízí několik, od univerzálního periodického přezkum až po individuální stížnosti u Evropského soudu pro lidská prá- va. Nahrazuje tato zvláštní úprava úpravu obecnou a vyřazuje protiopatření z okruhu dostupných nástrojů donucení? Tato otázka zatím vzbudila jen omezenou pozornost. Celkově se zdá, že odpověď na ni by mohla být kladná snad jedině tam, kde by exis- tující nástroje představovaly reálnou alternativu pro kolektivní protiopatření. Tak by tomu mohlo být právě v evropském systému ochrany lidských práv, který poskytuje jak jiným státům vázaným Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv z roku 1950, tak jednotlivcům možnost podat stížnost na některý smluvní stát. Mezistátní stížnosti, které se podávají jedině v případech závažného porušování lidských práv, mají k proti- opatřením asi nejblíže. Přece jen se od nich ale liší rychlostí zásahu (řízení obvykle trvá měsíce, ne-li roky) a popř. i mírou, v jaké jeho výsledek (odsuzující soudní rozhodnutí) poškodí provinilý stát. Lze tak mít za to, že mechanismy vlastní právu lidských práv nepředstavují skutečnou funkční alternativu donucovacích nástrojů, a že i zde tedy stále zbývá prostor, vedle kolektivních akcí OSN, i pro (kolektivní) protiopatření. Třetí parametr se zaměřuje na aktéry, kteří jsou oprávněni protiopatření v obec- ném či kolektivním zájmu přijímat. Jedná se pouze o státy, nebo oprávnění náleží i dalším aktérům, např. mezinárodním organizacím? Analogie s institutem sebeobrany by mohla nasvědčovat širšímu výkladu. Je zde ale důležitý rozdíl v tom, že kolektivní protiopatření na rozdíl od kolektivní sebeobrany se mohou uplatnit i za situace, kdy neexistuje žádný přímo poškozený stát – v lidskoprávní oblasti to dokonce bývá pra- vidlem. Organizace oprávněné uchýlit se ke kolektivní sebeobraně přitom vycházejí z principu, že útok na jednoho je útokem na všechny. Tento princip je v případě ko- lektivních protiopatření těžko použitelný. Na druhou stranu by bylo možno argumen- tovat, že mají-li právo přijímat kolektivní protiopatření jednotlivé členské státy určité organizace, nic jim nebrání přenést tuto pravomoc na tuto organizaci a vykonávat kolektivní protiopatření kolektivním způsobem. 87 Širší výklad potvrzuje také praxe, neboť mezi aktéry využívající kolektivní protiopatření nejhojněji náleží Evropská unie. Čtvrtý parametr se váže k samotné podobě kolektivních protiopatření. Jak jsme vi- děli v předchozí kapitole, na mezinárodní scéně se projevuje trend přechodu od opat- ření plošné povahu k opatřením cíleným. Tento trend kopíruje vývoj v oblasti sankcí vyhlašovaných Radou bezpečnosti a primárně jej motivuje snaha omezit negativní do- pady donucovacích akcí na obyvatelstvo cílových států. Jsou s ním ale spojeny různé problémy, z nichž je třeba zmínit alespoň dva. První, kterému již byla v judikatuře i v doktríně věnována pozornost, se týká vlivu na lidská práva postižených jednotlivců. Cílené sankce sice nepostihují obyvatelstvo jako celek, mají tedy rozlišující povahu, 87 Zde je současně vidět, že pojem kolektivní má v dané souvislosti dvojí význam – kvalitativní a kvantitativ- ní. V prvním významu odkazuje k chráněným zájmům a hodnotám, na jejichž zachování má zájem širší společenství; ve druhém se váže k množství aktérů, kteří tyto zájmy a hodnoty v určitém případě chrání.

43