SLP 10 (2016)

krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu, na rozdíl od čl. 33 Úmluvy, který obsahuje zákaz návratu v případě hrozby životu a svobodě. Úmluva proti mučení 18 dává na rozdíl od Paktu explicitní záruku nenavrácení. Zákaz refoulement vymezuje jako nemožnost vypovědět, navrátit či vydat osobu jiné- mu státu, pokud se lze domnívat, že jí tam hrozí nebezpečí mučení. 19 I tato úmluva je ratione materiae užší než Úmluva o právním postavení uprchlíků, a dokonce i než Pakt; cílí pouze na ochranu proti mučení . Zároveň se ale opět vztahuje ratione personae na všechny osoby, tedy i na uprchlíky; ratione loci je působnost omezena na území pod jurisdikcí smluvní strany. 20 Druhý odstavec příslušného ustanovení upřesňuje, jak je možné dojít ke stanovisku, že v dané zemi mučení hrozí: mučením se rozumí „ jakékoli jednání, jímž je člověku úmyslně působena silná bolest nebo tělesné či duševní utrpení s cí- lem získat od něho nebo od třetí osoby informace nebo přiznání, potrestat jej za jednání, jehož se dopustil on nebo třetí osoba nebo z něhož jsou podezřelí nebo s cílem zastrašit nebo přinutit jej nebo třetí osobu nebo z jakéhokoli jiného důvodu založeného na diskriminaci jakéhokoli druhu, když taková bolest nebo utrpení jsou působeny veřejným činitelem nebo jinou osobou jednající z úředního pověření nebo z jejich podnětu či s jejich výslovným nebo tichým souhlasem “. 21 Zde je velmi zajímavým momentem požadavek alespoň tichého souhlasu státního orgánu, což neumožňuje zohlednění nestátních aktérů jako původců mučení. 22 U jiných lidskoprávních instrumentů toto není požadováno. Vymezení principu nenavracení nalezneme i v Obecném komentáři č. 6 (2005) 23 Výboru pro práva dítěte, kontrolního mechanismu vytvořeného při Úmluvě o právech dítěte. 24 (2005). 18 Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání z roku 1984 (publ. pod č. 143/1988 Sb.). Smluvními stranami je k srpnu roku 2014 celkem 156 států světového společenství států. 19 Srov. čl. 3 odst. 1. Žádný stát, který je smluvní stranou této Úmluvy, nevypoví, nevrátí či nevydá osobu jinému státu, jsou-li vážné důvody se domnívat, že by jí v něm hrozilo nebezpečí mučení. 2. Pro úče- ly stanovení toho, zda existují takovéto důvody, vezmou příslušné orgány v úvahu veškeré související okolnosti, včetně, v odůvodněných případech, existence trvalého hrubého, zřejmého nebo masového porušování lidských práv v daném státě. Srov. také stanovisko Výboru proti mučení ve věci Tahir Hussain Khan v Kanada , podání č. 15/1994, stanovisko ze 4. července 1994. 20 Srov. čl. 2 dané úmluvy. 21 Srov. čl. 3 odst. 2 Úmluvy proti mučení. 22 Tento požadavek se v interpretaci Výboru proti mučení posunul směrem k možnosti aplikovat čl. 3 i na nestátní aktéry v případech tzv. zhroucených států (failed states). Srov. Stanovisko Výboru proti mučení ve věci Sadiq Shek Elmi v Australia, podání č. 120/1998, stanovisko z 25. května 1999, bod 6.6. 23 Srov. Obecný komentář Výboru pro práva dítěte č. 6 z roku 2005. 24 Úmluva o právech dítěte z roku 1989.

12