SLP 10 (2016)

za kterých bude ona země považována za bezpečnou, a spolehnout se na to, že bude své závazky opravdu dodržovat, 34 jde ale o potenciálně právně hraniční výklad pojmu non-refoulement . Právě toto spolehnutí se na respektování závazků ze strany dalších států je jedním ze stavebních kamenů tzv. Dublinského systému. Členské státy EU si mezi sebou předávají osoby, které žádají o ochranu, podle určitých kritérií tak, aby k vyřízení jejich žádosti byl příslušný vždy jen jeden stát. Protože je jedním z nejdů- ležitějších kritérií to, kde osoba vstoupila na území, některé státy jsou vystaveny pří- livu značného množství potenciálních uprchlíků, kteří jsou jim při jejich případném odchodu do jiných evropských zemí na základě Dublinského nařízení navraceni. To vedlo k faktickému a částečně i právnímu kolapsu systému: do některých států nejsou osoby navraceny, ať již proto, že to je dáno soudním rozhodnutím, 35 anebo jejich ne- přebíráním ze strany těchto států. 36 Na úrovni nezávazných dokumentů setrvávají regiony Amerika, a Asie a Oceánie. Americká úprava má základ v Cartagenské deklaraci o uprchlících z roku 1984. Ta obsahuje právně velmi zajímavý článek, u něhož patrně každý právní teoretik zalituje, že jde jen o nezávazný dokument; zdůrazňuje ( reiterate ) totiž důležitost principu non- -refoulement , a to včetně zákazu navrácení na hranici , a považuje jej ve vztahu k uprch- líkům za kogentní. 37 I zde vidíme explicitně upraven širší dosah zákazu navracení: a) je upraven nejen pro území státu, ale i pro případ dosažení hranice, a b) i tato úprava je určena více adresátům, definice uprchlíka je oproti univerzální širší, neboť zahrnuje i „ osoby, které uprchly ze své země, neboť jejich životy, bezpečí či svoboda byly ohroženy všeobecným násilím, vnější agresí, vnitřním konfliktem, masovým porušováním lidských práv anebo dalšími okolnostmi, které vážně narušují veřejný pořádek “. Úprava nespeci- fikuje, před jakým nebezpečím je nutno osobu chránit, v jakém případě nesmí stát k navrácení přikročit; bude se proto jednat o rozsah, který stipuluje úprava univerzální, zde k rozšíření nedochází. Jedná se o úpravu nezávaznou, státy jí tedy nemají povin- orientací; zde srov. situaci v zemích EU, kde tento pojem většina států vykládá jako zahrnující osoby s homosexuální orientací a situaci ve státech jako Írán, či řada afrických států, kde je homosexualita trestná. 34 Vycházím z principu pacta sunt servanda , a z něj vycházejícího principu mezistátní důvěry. Ač je nutno předpokládat, že státy, které jsou stranami týchž smluvních instrumentů, své závazky dodržují, pokud je možné se důvodně domnívat, že tomu tak není (předchozí porušení atd.), pak je třeba vycházet z toho, že stát může svým navrácením do této země porušit svoji povinnost. Princip mezistátní důvěry tak lze považovat za vyvratitelnou domněnku. 35 Srov. mimo jiné rozsudek ESLP, M.S.S. v Belgie a Řecko , stížnost č. 30696/09, rozsudek z 21. led- na 2011, rozsudek ESLP, Tarakhel v Švýcarsko , stížnost č. 29217/12,. rozsudek z 4. listopadu 2014, či rozsudek SDEU v spojených věcech č. C-411/10 a C-493/10, N.S. v Secretary of State of the Home Department a M.E. a ostatní v Refugee Applications Commissioner a Minister for Justice, Equality and Law Reform , rozsudek z 21. 12. 2011. 36 Takto v praxi postupovalo v roce 2015 například Maďarsko v době uprchlické (migrační) vlny. 37 Srov. část III odst. 5 Cartagenské deklarace o uprchlících: „ To reiterate the importance and meaning of the principle of non-refoulement (including the prohibition of rejection at the frontier) as a corner-stone of the international protection of refugees. This principle is imperative in regard to refugees and in the present state of international law should be acknowledged and observed as a rule of jus cogens .“

15